DÍLA

Z věčného nicnedělání a snad i z bídy duchovní se nám ve třetím patře s chráněnými dílnami začaly kazit vztahy. Gábina si už ani na stehno sáhnout nedala, Vašík se posíral stále častěji a v tom zatuchlém vzduchu docházelo ke zbytečným pomluvám a nesvárům. Celá chodba připomínala kaluž se zkaženou vodou a nepomáhalo ani to, že jsme stále větrali. Jako kdyby za tím smradem bylo něco víc.
Nakonec jsem odepsal na inzerát a nastoupil jsem k OPBH jako obsluha výměníkových stanic, což byla horší práce, ale z toho jsem si hlavu nedělal. Díky dnům a nocím stráveným předtím na vrátnici jsem se nemohl zbavit pocitu, že všechno je trochu jinak, schované stranou, za rohem. A při těch mých kouřem a mlhou zahalených pochůzkách mezi pěti výměníky a čtyřmi hospodami se mi to jen potvrdilo. Říkali to ostatně už staří jogíni, že život není víc než odraz vodní hladiny, pouhopouhý sen.
Láďa už byl po smrti, ateliér mi sebrali, a tak mi nezbylo nic jiného než ve starých pracovních hadrech bloudit městem dočista sám – jako pivní duch. Jen jsem se občas podíval do některého ze špinavých, nikdy nemytých výkladů, abych se při vší mizérii neztratil sám sobě, protože v té věčné zimní slotě se to docela dobře mohlo stát.
Jak bylo město po celé týdny utopené v inverzním šeru a v ulicích ležela mlha stejně jedovatá jako mléko z igelitových pytlíků, nejedna taková myšlenka mi vytanula na mysli, a tak jsem občas v podvečer zazvonil raději na Bóžu a lákal ho ven pod falešnou záminkou, že hned za rohem visí na lampě oběšený jeho soused Holenda – bolševik a udavač.
To jsme se potom přes všechny mé výměníky vydali na návštěvu až k Jiříkovi z Poděbrad, protože desítka z téhle hospody nám chutnala snad ještě víc než pivo z Hvězdy nebo Marjánky. První dvě sklenice sice ještě studily na prsou, ale při třetí už jsme začínali mít opět sílu nahlédnout přes špinavé záclony do ještě špinavější ulice, kde pomalu chcípal den.
Jiřík z Poděbrad stál ze všech našich oblíbených lokálů na nejvyšším místě a my jsme si tam připadali jako turisté na horském štítu, který jsme právě zdolali. Jen místo bělavých oblak ležela nad tím vším mračna smogu, který okna hospody zakrýval mastným naftovým povlakem nepropouštějícím téměř žádné světlo a vytvářejícím za deště na skleněných tabulích tak nádherné obrazce, že bychom si je přes veškerou tvůrčí invenci nedokázali vymyslet.
Vydrželi jsme se na ně dívat třeba celý zbytek večera a občas jsme se dočkali i toho, že špína z oknem pod přívalem vody polevila a za deštivou clonou byly najednou vidět pohybující se stíny osamělých chodců, reálné skutečnosti vzdálených.
Tak divné se nám zdálo být to naše příští – jako hladina stále stoupajícího oceánu v bezvětří. Všechno pod ním mizelo, ztrácelo své obrysy, a my jsme se nejspíš i proto nalévali tím ledovým pivem jako bezední. Nechtěli jsme toho nechat, ani když nám došly peníze, kterých jsme moc neměli, a to Bóža potom vstal, vyndal občanský průkaz a šel ho vyměnit s hostinským za lahvové desítky. Ty mi nacpal do kapes a takto vyzbrojeni jsme se vydali k nejvzdálenějšímu výměníku, kde jsme v malém kumbálu u rozsvícené lampičky trpělivě vyhlíželi ráno a snažili jsme se odhadnout, co nás ještě čeká v té krásné zemi, kde všechno to, co bylo a je, už vlastně dávno není a kde z věcí budoucích lze mít oprávněné obavy.

***

Největším nedostatkem náleven čtvrté cenové skupiny bylo to, že tam na hezkou ženskou nešlo narazit, a proto jsme začali poněkud neuváženě vyrážet také do centra, kde náš stav i zjev budil značné pohoršení, zvláště za bílého dne.
Zpočátku to procházelo, ale po nějakém čase nám téměř zlomila vaz návštěva jedné cukrárny, kde jsme se špinaví jako svině váleli po vypraných ubrusech a já jsem v potrhaných montérkách smolil pro krásnou servírku jakousi báseň o růžových červáncích, ve kterých spí dvě dogy a ty ji za trest sežerou, když nás bude zlobit.
Osud tomu nejspíš chtěl, že si právě v tu chvíli přisedla blízko nás sekretářka vedoucího provozu se svou přítelkyní – a těm už jsme žádné verše nepsali, Bóža jim hned po první becherovce nabídl pro změnu bezpečný sex na nejbližším výměníku, kde po předchozím pochůzkáři zůstala i relativně čistá matrace.
Ty dvě si to ale nějak špatně vysvětlily nebo snad neměly právě čas, protože z podniku rychle odešly, nicméně naše milostné návrhy bez odezvy přeci jenom nezůstaly. Hned druhý den, ještě oslabeného kocovinou, si mě zavolal do kanceláře můj mistr Pepík V. – a stížnost ze sekretariátu už ležela na stole. V duchu jsem přemýšlel, jestli mě vyhodí hned teď, nebo až na konci měsíce, ale on místo toho udělal velmi zvláštní věc. Řekl, ať se posadím, vyndal z lednice dvě orosená piva a rozumně mi při nich vysvětlil, že jsem hrozný vůl. Pokud už prý musím chlastat ve službě, měl bych místo lítání po cukrárnách sedět někde v ústraní, zalezlý za pípou té nejzaplivanější špeluňky, kam z našeho ředitelství nikdy nikdo nevkročí – což byla zlatá slova a pro mé další působení u OPBH zcela zásadní.

***

Shodou okolností brzy po mém nástupu sehnal Bóža práci na čističce odpadních vod dole u řeky, jen malý kousek od mého domovského výměníku, a protože zde neměl takovou volnost pohybu, chodil jsem pro změnu já za ním a hrávali jsme spolu šachy, spoustu dlouhých partií, od kterých jsem vstával pouze jednou za dvě hodiny, abych vykonal směrnicemi stanovenou pravidelnou obchůzku.
V té době jsme spolu stejně jako na poště vytvořili téměř nerozlučnou dvojici, od úmrtí Ládi poněkud zmatenou a bezprizorní, protože ze scény zmizeli i ostatní – jako kdyby ani nebyli. Jirka s Olgou v Černošicích, Sam s Ivankou v Praze a Zdeněk D. v náručí římskokatolické církve, odkud se, na rozdíl od ostatních, vlastně nikdy nevrátil.
Díky té naší ostudné výpravě do centra drželi jsme se více v ústraní a nevylézali jsme z našich kumbálů ven. Ono nebylo ani proč. Město připomínalo starý negativ a nám se zdálo, že nevlídný proud podzimních dnů odnesl i ty poslední naděje na nějaký obrat k lepšímu – byť ne přímo zásadní.
Nesněžilo sice, ale nebe bylo šedivé a padala z něj voda smíchaná s hlínou a nějakými plevami.
Plískanice spolu s věčnou inverzí s námi udělaly své. Přiměly nás nikde zbytečně necourat, žít pěkně v skrytu jako pavouci a na pivo chodit do nejbližší hospody Na Radosti, kde jsme se scházeli během odpolední nebo noční směny, protože to už u mě ani u Bóži nehrozilo nebezpečí kontroly.

Jednou, když jsme spolu v pozdní noční hodině chvátali od řeky, abychom si ještě stihli dát dva tři šnyty u pípy, vypnuli z ničeho nic proud a všechno spolkla neproniknutelná tma. Jen na konci Jiráskovy ulice, daleko před námi, začal po chvíli problikávat jakýsi neklidný a zastřený plamínek – světlo hostince, Za pultem nás přivítala jedinou petrolejkou spoře ozářená postava hostinského, který místo točeného nabízel z basy lahvové pivo přinesené ze sklepa.
Všechno kolem v tom nezvyklém pološeru měnilo svůj tvar, ztrácelo se jako pod vodou -a nálada uvnitř byla té noci právě taková. Bezhlučná. U stolu, kde sedávali dnes už mrtví štamgasti, někdo spal a zbylí hosté nejistým a odlehčeným krokem potápěčů odcházeli, všichni zpití pod obraz.
Sedli jsme si blízko oken, za kterými nebylo kromě odrazu nás dvou vidět vůbec nic, ani ty chlastem zubožené postavy – a právě ve chvíli, kdy jsem se chystal Bóžu poučit o nebezpečí černých zrcadel, přilípla se z druhé strany na studené sklo dlaň jednoho z opilců a vzápětí tvář sjíždějící po té hladké ploše někam dolů na chodník Výjev jako z hororu. Delirium tremens a perinatální tma způsobily, že ti chudáci nejspíš vůbec netušili, kde se právě ocitli. Dokonce se, dočista zpitomělí, nahrnuli zpátky do dveří a chtěli po hostinském, aby jim ukázal, kudy v té slotě dál. Ten s nimi kvůli tomu raději vyšel s petrolejkou ven, ale oni jeho vysvětlení asi špatně pochopili, protože po návratu hartusil, že místo na Houpačky odešli dolů k čističce.
„To jste neměl dopustit. Tam musí zákonitě spadnout do řeky nebo v jímkách do hoven,“ polekali jsme se, ale on jen vrtěl palicí, a protože netušil s kým vlastně mluví, snažil se nám vysvětlit, že na čističce je obsluha i v noci a ta je prý dál nepustí.
Mohli jsme se s Bóžou při těch slovech smíchy potrhat, jenže on si to chudák, špatně vyložil, začal mručet něco o dacanech a řekl nám, že zavírá.

***
V zimních měsících bylo okolí čistící stanice stejně pochmurné jako všechno ostatní, ale během léta, za hezkých slunečních dnů, jsem chodil za Bóžou do práce jako jiní na plovárnu nebo do lázní. Výměníky šly jen kvůli ohřevu vody, někde byla odstávka, a tak stačilo obcházet je zřídka, jednou dvakrát během směny, jinak jsem si mohl číst, případně trávit spoustu času s Bóžou při nekonečných partiích, stejně složitých a nečitelných jako lidské osudy.
Jen několik metrů od výkalů z celého města lehávala vedle nás na posíklé trávě i jeho žena Maruška, a když jsem se někdy v blízkosti těch dvou podíval do nebe, míval jsem pocit, jako kdyby nad námi někdo rozprostřel velký zlatý celofán.
S Maruškou jsme, inspirováni Meyrinkem, občas přemítali, zda by se lidské exkrementy po dlouhém pobytu v zemi nemohly stát skutečně sladce chutnající esencí sloužící k výrobě zlata nejvyšší kvality. Pár nejnadějnějších kousků jsme se dokonce chystali i zakopat, ale Bóža se nám kvůli tomu smál. Přikláněl se k praktické stránce věci, a proto vzal raději občas hrábě a šel pročistit česla, jestli na nich nenajde nějakou tu bankovku nebo zlatý řetízek.
O tom, že jsou hovna podivná, neprozkoumaná matérie, nepochyboval ovšem ani on. Upozorňoval mě především na jejich značnou rozdílnost. Některá svou tvrdou skořápkou a lehkostí připomínala bakelitové odlitky, plavala po hladině jako dětské hračky a nenechala se rozbít ani drobným kamením, které jsme na ně házeli, některá slabě, slaboulince svítila a z některých vycházela těžká narkotická vůně šeříků, sladce omamná.
Jednou jsme po dobrém obědě seděli na betonovém rantlu přímo u odkalovací nádrže, lízali jsme nanuky, a právě když sem si dal do pusy poslední kousek oplatky, tak něco zašplouchlo a před námi na špinavou hladinu vyplavalo hovno jako dům, lejno tak obrovské, že to až vyráželo dech, protože víc než lidský výtvor připomínalo dobře živenou kachnu nebo nějaký nafouknutý měch.
Všichni tři jsme na ně jen nevěřícně zírali. Něco podobného nikdo nás do té doby nespatřil. Věděli jsme sice, že si velká doba žádá velké činy, ale nemohli jsme pochopit, jak by asi musel vpadat jedinec schopný něco podobného vytvořit.
Já jsem o tom gargantuovském lejnu napsal dokonce v jedné ze svých povídek, ale když jsem se později snažil někoho přesvědčit, že jsem čerpal z reálného zážitku nidkdo tomu nevěřil. Všichni se mi vysmáli. A přitom to hovno plavalo v odkalovací nádrži ještě několik dlouhých dnů. Zmizelo vlastně jen kvůli tomu, že ho Bóža z pouhé nudy rozbil šutry na kaši.
Za krásných slunných dnů, kdy jsme lehávali vysvlečení tak blízko městských fekálií, nemohl jsem pochopit, jak je možné, že ani za největšího horka nebylo cítit téměř nic, žádný typický smrad, který jinak bývá blízko každé senkruvny. Vzduch voněl řekou, posekanou trávou a my jsme si za plotem připadali jak v Babiččině údolí.
Markantní obrat nastal pokaždé při poklesu tlaku – a lhostejno zda před bouří, nebo jen menším lijákem. Jako kdyby v tom okamžiku chtěla hovna k nebi blíž. A co bylo zajímavé, ke změně počasí mělo dojít třeba až druhý den, ale sračky to věděly mnohem dřív. Většinou byla obloha ještě jasná a odkalovací nádrže už samy od sebe odpudivě temněly, z jejich hlubin začínaly na povrch vyplouvat strašné věci, odporné a děsivé, hovna se zuby, hovna prokrvená na hřbetě jako električtí úhoři, a jak se voda uvnitř nádrží obracela naruby, vycházel z ní nepředstavitelný smrad, přitahující miliony masařek, které v podivném drogovém rauši vydávaly stejný hluk, jako kdyby někdo nastartoval motorku.

V průtržích následujících po této symfonii trávil Bóža většinu času na mřížích a stahoval z nich všechen odpad připlavený z městských stok. Někdy jsem tam s ním ještě chvíli zůstal, a zatímco on se potýkal se zachyceným bordelem, křičel jsem na něj z úkrytu pod plechovou střechou, že se tím lijákem město snaží očistit – a dělá tím vlastně to samé co my, když svými slzami smýváme špínu z našich duší, aby opět zazářily ve své nehynoucí kráse, věčné připomínce Boží dobroty a slávy.
„Jsi jako anděl, který pomáhá k očistě světa,“ řval jsem na něj v proudech padající vody, ale on pro mé nadšení neměl velké pochopení, a jakmile mi kolem hlavy prolétl jeden či dva utopení potkani, nechal jsem ho samotného. Šel jsem se i v tom lijavci podívat na stoupající řeku, jejíž zkalené vody jako kdyby všechno prosákly- a to nejen pěšinu a posíknutou trávu, ale dokonce i koruny topolů a smutečních vrb, rýsující se v soumračné šedi přede mnou jen jako stíny, jako přítomnost sama sobě vzdálená.

***
Nebudu-li počítat přátelství s Bóžou, ocitl jsem se díky novému zaměstnání v podivném světě samoty a odcizení. Věčný pohyb mezi výměníky mi ani nedovolil přihlásit se k lidem nějak víc. Při obchůzkách jsem se s nimi v ulicích a výčepech samozřejmě potkával, ale přesto byla hlavním leitmotivem této práce téměř absolutní odloučenost – jako kdyby mě nikdo ani neviděl nebo mě pro můj úděl nechtěl vůbec znát. Někdy za chladného a deštivého počasí, kdy jsem se sunul podél starých baráků s kapucí přetaženou přes hlavu, vzrůstalo ve mně podezření, že připomínám starého eremitu, který se lidem a nejspíše i Bohu nenávratně odcizil.
Dokonce i s mými kolegy, Peřinou a Kačírkem, jsme se míjeli jen po způsobu zatoulaných psů na otlučených nárožích nebo někde u pípy, abychom si předali svazek klíčů a upozornili se na případné závady. Nikdy jsme nepocítili potřebu mluvit spolu víc – pokud už nedopatřením k něčemu podobnému došlo, hovor býval obtížný. Dělila nás od sebe propast třiceti let a ještě ti dva nasávali jako houby po dešti. Někdy jsem jim sotva rozuměl. Vedli spolu řeč, z které se dalo tak nanejvýš pochopit, že o relativnosti všech hodnot vědí nejspíš své.
S bývalým kontrášem Kačírkem to ještě šlo, u něj i přes množství vypitého zůstala pod starým vojenským sakem skryta jistá štábní kultura, díky které mi navíc připadal s nástrahami života vyrovnaný jako starý indián. Jednou jsem ho dokonce viděl, jak otupělý kořalkou nebo snad v hlubokém zamyšlení odbočil do dveří hospody o dva kroky dříve, než měl, odrazil se obličejem od špinavé zdi a s omítkou na tváři klidně kráčel dál. Nenadával, neplakal. Dlouholetý výcvik, kterým kdysi prošel pod dohledem sovětských instruktorů, byl na něm znát.
To Peřina byl vychlastaný ajznboňák s kapsami věčně nacpanými mastnou tlačenkou, díky které mu na vyžilém těle nejspíš vyrostla veliká vepřová hlava, tak neuvěřitelně odporná, že jsem první dny stále čekal, kdy ji jako nějakou masku konečně sundá a pod ní se objeví obyčejný lidský ksicht. A co horšího! Myšlení té hlavy bylo stejné – prasečí. Peřinův život už neměl vinou chlastu téměř žádné základy. Do služby přicházel pozdě a většinou pochcaný, což v létě tolik nevadilo, stačilo si chvíli sednout ven, ale během zimy už to bylo na pováženou, protože se mu na kalhotách dělal ledový škraloup, který se při předávání služby snažil prsty rozlámat, a to byla záležitost vyloženě nechutná, jelikož vzápětí těmi samými prsty vytáhl z kapsy tlačenku a začal ji bez chleba zvolna užírat, přičemž do popelníku občas vyplivl kus kozí brady nebo křupavky. Zůstával po něm v kumbálu za Pazdernami ten samý hrozný pušinec, jaký býval na veřejných záchodcích, a ten se nám podařilo vyvětrat jen tehdy, když se Peřina někam na týden či dva vytratil.
Tehdy za něj nastupoval do služby starý střídač Bolek, topič možná stoletý, který ani nemluvil, místo slov z něj vycházely jen podivné syčivé zvuky, jako kdyby se někde uvolnil zaseknutý píst – typický proslov mrtvoly. Nepotřeboval už k životu, myslím, téměř nic. Ani jíst a pít. Postava téměř mystická. Pracoval jako obsluha výměníků od prvního okamžiku jejich spuštění a pro mě zůstává dodnes záhadou, jak je možné, že jsem ho mezi nimi potkával ještě nedávno, téměř třicet let poté, co jsem ten podivný svět parovodů jednou provždy opustil. A kupodivu se ani příliš nezměnil. Jen mi snad ještě o něco víc připomínal starého plesnivého psa s očima vybledlýma jako mléčné sklo. Už mě ani nepoznal.

***
S příchodem podzimního počasí se zdálo, jako kdyby špinavý a nevlídný proud řeky odnesl všechny naše iluze na obrat k lepšímu – byť ne přímo zásadní. Nebe viselo nad městem jako špinavé prostěradlo a v jeho stínu už nezbývalo nic z toho, co by mohlo potěšit. Podržet při životě. Snad kromě lesů plných hub.
Z domů v ulici oprýskávala kvůli věčným plískanicím stará narušená sklovina a pod ní se jako na špatných zubech začínal objevovat cementózní, plombovitý základ původního smaltu, jehož prostřednictvím na nás v nepěkném úsměvu roztahovaly hubu příští dny.
Kvůli pracovnímu vytížení a částečně i jiným věcem se mnou Bóža nemohl chodit tak často, jak bychom si oba přáli,a snad i proto mě začínaly dobíhat věci, které bych si raději odpustil.
Nejprve nás Peřina přiotrávil nějakým záhadným jedem na hubení mravenců, kterého kdesi ukradl celou plechovku a v noci ji ožralý rozsypal nejen po celé místnosti,ale i po stole a starém lehátku, na kterém jsme spali. Potom náš mistr prodělal strašlivou, až kavkovskou proměnu směrem k horšímu, ze dne na den s námi přestal mluvit, v jednom kuse na každého už jen řval,a aby toho nebylo málo, na výměnících, jejichž stav byl prachbídný, se začalo všechno rozpadat.
V prvních týdnech brali nájemníci naše omluvy s pochopením, ale v tom okamžiku, kdy tráva za Pazdernami od mrazu už zbělala a my jsme stále netopili, usmívat se přestali. Nálada v prochladlých bytech klesala přímo úměrně s venkovní teplotou a někdy v polovině listopadu nám každý už jenom nadával, což moji zkušení a otřískaní kolegové vyřešili každý po svém. Kačírek šel marodit a Peřina, ani když měl službu, téměř nevylézal z hospody. Na obchůzku se odvážil jen po ránu, kdy většina lidí byla v práci. Pro zbytek dne nechal všechno na vůli Boží a seděl zalezlý v tom nejzastrčenějším koutě výčepu pod plakátem nahé ženy, které někdo vypálil cigaretou obě bradavky.
„Nech to vyhnít,“ radil mi moudře, ale já mu nevěřil. Dál jsem poctivě jako osamocený bludný Ahasver všechno obcházel a snažil jsem se přitápět alespoň ručně, otvíráním hlavních ventilů, dokud mě v suterénu jednoho z domů nenapadl s nožem v ruce nějaký opilec. Bodal mě rybičkou do tlustého kabátu a naříkal, že je mu v bytě zima a že mě nemá rád. Hodinu jsem si s ním ve stísněném prostoru malého výměníku musel povídat, než se rozplakal a začal vzpomínat na družku, která zemřela nebo od něj odešla, víc z jeho blábolů nešlo pochopit, ale i tak jsem ji za obojí tiše proklínal.
Později, když mě ten chudák propustil, šel jsem mlčky s propíchaným filcákem přímo na Hvězdu a s pokorou jsem vlezl za stůl k Peřinovi, který se jen tiše usmíval, svým způsobem vědoucí jako všichni opilci. Bylo to vlastně jedinkrát, co jsme se k sobě dokázali přiblížit. Dokonce mi několikrát nabídl i kousek té hnusné tlačenky, která stejně jako on smrděla zatuchlými chcankami.
Prohlíželi jsme propíchaný kabát a Peřina díky zkušenostem starého otrapy usoudil, že se mi v něm sotva mohlo něco stát. S tím souhlasila i nová kelnerka, o které se říkalo, že za ní po zavírací hodině chodí do kuchyně vojáci. Deset, patnáct, někdy prý i víc.
„Mě se před tejdnem právě takovou rybičkou pokusil ubodat manžel a skoro nic se mi nestalo, i když jsem na sobě měla jenom kombiné,“ prohlásila bezelstně a na důkaz svých slov zdvihla až ke krku bílý svetřík, pod kterým jsme na mohutném velrybím břichu spatřili spoustu drobných vpichů, do té míry už lojem a zbytky zaschlé krve scelených že připomínaly jen začištěné švy.
***
Od toho napadení jako kdyby se vše obrátilo ještě k horšímu. Denní konflikty s nájemníky a především věčně rozbité,nefungující výměníky se stávaly mou noční můrou, kterou nedokázalo zaplašit ani denní světlo, ostatně samo skomírající jako v ambitu nějakého kostela. Při otevření kteréhokoliv z nich se mi svíraly vnitřnosti nezvyklou, nepotlačitelnou úzkostí a ta se stávala živnou půdou pro apokalyptické představy o přicházející pohromě, které nelze zabránit.
Nakonec, jak sny prostupují všechno skutečné, začaly se mi vize s realitou nebezpečně překrývat,téměř nešly rozlišit, a tak se někdy stávalo, že jsem celé dny a noci běhal od jednoho místa k druhému, abych zabránil tomu, co se neodvratně blížilo, co už stálo za dveřmi.
Nejprve ve výměníku na Mírovém náměstí povolily ventily, na schodišti mě přivítala bílá mlha a zdi na chodbě domu byly až do třetího patra mokré jako v parních lázních, potom na dvou místech přestala fungovat automatická čidla, množily se odstávky a ve finále došlo k havárii na největším výměníku v Kollárově ulici – a to právě ve chvíli, kdy jsem tam z velikých budíků opisoval do sešitu podivně se vychylující hodnoty.
Už po mém příchodu se ozývalo z šachty pode mnou zvláštní klepání a pronikavé zlověstné syčení připomínající dračí dech, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, útroby starých výměníků připomínaly za plného provozu vesměs bránu do pekel, na tom nebylo nic zvláštního, k smrti mě vyděsily až hrozné rány, jasná předzvěst blížící se katastrofy, ohlašující se hlomozením a rachotem, jaký by asi vydávaly vagony utržené vlakové soupravy. Nešlo to už zastavit.
S vědomím, že prchám před jistou záhubou, jsem se co nejrychleji snažil dostat před vrata, a sotva se mi to podařilo, vyrazil za mnou s nepochopitelnou silou mohutný sloupec hučící páry, vytvářející nad střechami činžáků cosi jako atomový hřib. Dokonce i chodci ve vedlejších ulicích zůstávali s hlavami zakloněnými překvapeně stát a udiveně přemýšleli, co by to tak mohlo být. Jedna paní celá pitomá křičela, že na nedalekou školku spadlo letadlo, ale já jsem si jí nevšímal. Na to, abych jí mohl něco vysvětlit, mi už nezbývalo sil. Běžel jsem na Pazderny, abych telefonem zavolal technika – a napsal výpověď. Se stoupajícím a stále mohutnějším bílým sloupcem za zády se mi takové rozhodnutí zdálo víc než příhodné. Po několika týdnech věčných martyrií jsem si připadal jako zajíc po honu. Stejně utahaný, stejně zničený.
Sotva jsem v tu chvíli mohl tušit, že na mě podobná „havárie“ čeká ještě za dva dny – tentokrát pro změnu v lokálu bývalého hotelu Modrá hvězda, kde mi Bóža s Maruškou, lidé mému srdci nejbližší, zcela nečekaně oznámili, že se rozhodli vše opustit a emigrovat za příbuznými do Švýcarska nebo za Bóžovo sestrou na pobřeží Floridy..
Hlava mi po těch slovech klesla na špinavé, sto let nevyprané záclony. Ti dva plakali a Maruška, alergická na alkohol, si nechala dokonce přinést stopečku vodky, po které vzápětí, ke zděšení hostinského, začala padat ze židle.
My jsme se tomu zpočátku smáli, ale jak na našem účtu přibývalo piv a fernetů, upadli jsme pod tíhou toho všeho nakonec i my. Jako dva staré ztrouchnivělé stromy, vyvrácené i s kořeny.

Úryvek z knihy: Petr Mano: Šarlák : dvanáct obrazů z periferie světa. [Ilustrace Milan Starý]. 1. vyd. Praha : 65. pole, 2014. ISBN 978-80-87506-38-7.