Kdykoliv navštívím milované město Písek, připadám si jako na jiné planetě. V tu chvíli to vypadá, že se něco někde přepnulo a já si připadám jako …náctiletá. Chodím po ulicích a známých místech jako ve snu. Nic mne nebolí a je mi nepopsatelně krásně. A začíná to okamžitě, jen vystoupím z autobusu. Co je ovšem zajímavé, že i v noci se mi zdají sny o lidech, s kterými jsem se scházela, když ještě byli mezi námi či které jsem znala z doby mého mládí. Jediné, co se mi kamsi hluboko uložilo, jsou vzpomínky na školu. Nepamatuji si s kým a kde jsem seděla, jména učitelů a též některé spolužáky. Ale mimoškolní činnost si pamatuji do posledního písmenka. Vybavují se mi procházky na skály, koupání na Beránkovci, sáňkování na Šobrovně, tancování na Hubertské, hraní na klavír i první lásky. Moji spolužáci se diví, že si pamatuji, co kde bylo kdysi, kdo kde bydlel. Jsem nadšením bez sebe, když mohu chodit jen tak po ulicích a fotografovat domy, stromy, sochy. To pěkné bohužel rychle utíká a cesta zpět už není vůbec veselá. Vracím se do reality všedního dne, povinností i seniorského věku. To mládí, radost, veselou náladu a bezbolestnost jsem nechala ve městě, kde vane Stříbrný vítr Fráni Šrámka a chodí se Putimskou branou.
https://otavinka.blogspot.com/2011/08/navrat-do-reality.html
