DÍLA

… Potom přišla ta přijímací zkouška. S hrůzou na ni vzpomínám ještě skoro po šedesáti letech. V učebně poměrně malé seděli jsme stěsnáni jako sledi v bečce. Každý si přinesl půlarch papíru, nějakou podložku, brkové pero a kostěný kalamářík s našroubovacím víčkem a s železným hrotem, jenž se vrážel do lavice, která na své hořejší ploše, mimochodem řečeno, až běda odřené, rozřezané a pokryté vrstvami zaschlého inkoustu, vykazovala do tisíců děr, způsobených těmito hroty. Co živ jsem takového kalamáře neviděl, tím méně měl v ruce a musil jsem odkoukat sousedům, jak se ho užívá. Když, vraziv jej do lavice jsem odšrouboval víčko, ukázalo se, že stál šikmo a že byl příliš plný, inkoust se s nakloněné strany přeléval na lavici a potřísnil netoliko můj půlarch, ale také půlarch mého souseda Štěpána Pučálky, později doktora veškerého lékařství a mého výborného přítele, odebravšího se na věčnost, tři roky tomu, v Blovicích. Ten zahořel spravedlivým hněvem a uštědřil mi pohlavek. Rozumí se, že jsem si tuto pohanu nenechal líbit a ránu vrátil, z čehož povstala tahanice a rvačka, jež způsobila, že zase kalamář Pučálkův byl z kořene vyvrácen a černý jeho obsah se proudem rozlil po velké části lavice, a vzdouvaje se na konec několika praménky, stékal nejen na podlahu, ale také na naše kalhoty. Zmocnilo se nás veliké zděšení, ale před námi a za námi sedící propukli v hlučný, ďábelský smích…

Vešel profesor a učinil konec tomuto výjevu. Byl to katecheta prof. Ctibor, jenž, usednuv za katedru a třímaje v ruce nějaký papír, četl napřed jména žáků a pak se jal diktovat.

Po všechen ten čas Pučálka a já jsme utírali podložkami lavici a potřísněné naše půlarchy, čímž se stalo, že jsem nezaslechl prvních slov diktátu. Vida, že , nepospíším-li si, i další slova mi ujdou, vynechal jsem první řádku a namočil jsem péro, abych napsal, co následovalo. Neuměje zacházet pérem, namočil jsem příliš hluboko a na místě první písmenky ukázala se na papíře nehorázná kaňka. Polekav se a nevěda sobě jiné rady, jak bych ji odstranil, odlízl jsem ji jazykem a to velice důkladně, takže velký kus papíru zůstal navlhčen slinami.

Ve svém spěchu , abych nezůstal zase zpátky, nepovšiml jsem si toho a dal se rychle do psaní … Než běda! – co vyšlo z péra nebyla ani písménka, nýbrž rozplývající se po papíru a vpíjející se do něho klikyháky, jejichž smyslu dojista žádný smrtelník by nebyl vystihnul. Zarazil jsem se, slze mi vytryskly z očí… nic naplat!… psal jsem dále; nelze vylíčiti, co povstalo na papíře … nestačil jsem diktátu… kaňky, klikyháky, tu a tam kostrbaté slovo, s celkem nesouvisící, čmáranice, jakoby kdo byl namočil pět nebo šest chroustů do inkoustu a pustil je pak běhat po papíře. …

Z knihy: Klostermann mládeži. Výbor ze spisů Karla Klostermanna. Praha: Jan R. Vilímek, 1923, s. 53-60.