AUTOŘI

Vlastním jménem Vincenc Zíbrt. Používal pseudonymy E. Horský, Maxmilián Hroch, Jan Soulek, Marie Soulková. Narodil se 12. 10. 1864 v Kostelci nad Vltavou ( tehdy Kostelec u Vorlíka). Jeho rodiče, Josef a Anna (roz. Hrochová, z Předbořic), pocházeli oba ze selských rodů. K rodnému statku V. Zíbrta patřila i hospoda a řeznická živnost. V roce 1867 však oba rodiče zemřeli (otec při tyfové epidemii); sirotka se ujali příbuzní „dědoušek Siebert“ a teta Marie Soulková (Václav Soulek byl hostinský v Kostelci). Na přímluvu řídícího učitele obecné školy v Kostelci E. B. Hory dali chlapce na studia. V době (1877-1884), kdy navštěvoval písecké gymnázium, byl zprvu „na bytě“ v Rybářské ulici, potom bydlel v rohovém domě č. 9 U Merglů na Florianském (dnes Havlíčkovo) nám. v podnájmu u vlídné slečny Dverasserové. Rád ve škole poslouchal výklady z hodin historie, patřil k nadšeným vlastencům a toužil sám přispět k prospěchu svého národa. O tom svědčí i téma jeho maturitní práce „Pro svár a neshodu ztratí národ svobodu“. Okolí Písku lákalo k dobrodružným výpravám s přáteli. Zejména hrad Zvíkov, který navštívil mj. s  Antonínem Klášterským, jenž trávil na Písecku prázdniny u příbuzných, inspiroval jejich představivost. Později se k němu vrátil v díle Z dějin zámku a panství Zvíkova (1908). K jeho mládí patřila i první láska k Emilii Horské, podle jejího jména používal pro své časopisecké články pseudonym Emil Trbíz Horský. Učil se téměř stále na jedničky, občas míval dvojku, hlavně z matematiky. Maturoval s vyznamenáním se samými výbornými. Pak studoval klasickou filologii a češtinu na filozofické fakultě na univerzitě v Praze. Velmi ho ovlivnil Slovanský seminář Jana Gebauera, který vedl své studenty k tomu, aby také získávali poznatky o každodennosti studované doby. V roce 1888 úspěšně obhájil disertační práci Hry u starých Čechů a získal doktorát z filozofie. Ve studiích pokračoval na univerzitách v Německu, Polsku a Rusku. Potom pracoval v knihovně Českého muzea a v l.1904 – 1927 byl jejím ředitelem. Roku 1891 se na české univerzitě v Praze habilitoval pro všeobecnou kulturní historii a o deset let později byl jmenován mimořádným profesorem tohoto oboru. Výsledkem jeho rozsáhlého bádání se stalo dílo Kulturní historie, její vznik, rozvoj a posavadní literatura (1891), v němž upozornil na význam tohoto oboru. Zabýval se kulturní historií, národopisem, bibliografií a editorskou činností. Jeho výběrové bibliografie zachytily dobovou českou i evropskou literaturu k  etnografii, folkloru a kulturní historii. Je autorem mnoha dalších knih, v nichž se věnoval různým tématům historie (odívání, zdravovědě, stravování, pověrám aj.), např. Dějiny kroje v zemích českých (1891-1894) , Jak se kdy v Čechách tancovalo (1895), Staročeské umění kuchařské (1927), Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých (1894), Myslivecké pověry a čáry ze starých časů v Čechách, které vyšly v Písku r. 1889, Veselé chvíle v životě lidu českého (1909-1911) aj. Podílel se na vydávání časopisu Český lid, jehož byl redaktorem. Jeho posledním dílem byl Československý národopisný rok, který vycházel v sedmi malých svazcích v letech 1928-1930. Pilně sbíral historické a etnografické informace v archivech a knihovnách, do terénu se však nevydával. Spolupracoval ale s mnoha sběrateli a badateli, měl velké množství dopisovatelů. Byl úspěšným popularizátorem, např. přitažlivým způsobem seznamoval veřejnost s literaturou a děním v oblasti národopisu doma i v Evropě. V roce 1930 byl ve Vysokém Mýtě nad Jizerou zasažen mozkovou mrtvicí. Život mu tehdy zachránila jeho někdejší žačka a spolupracovnice Zdena Hochová-Brožíková, když nabídla vlastní krev k transfúzi. Dva roky před smrtí se oženil s její sestrou Hanou Brožíkovou, která pak pokračovala ve vydávání jeho díla. Zemřel 14. 2. 1932 v Praze.