AUTOŘI

Narodil se 27. 2. 1853 ve Stožicích u Vodňan. Na jeho rodném domě je pamětní deska od Fr. Úprky. Pocházel ze starého selského rodu. Do školy chodil ve Vodňanech, kam se pak vracel i za svých studentských let. Ve vodňanské lékárně se scházeli studenti, kteří chtěli povznést českou literaturu a mezi nimiž byli i Holečkovi přátelé – syn lékárníka František Herites a Otakar Mokrý, syn místního notáře. Vydali sborník Anemónky, obsahující dvě Holečkovy básně.
Podle přání otce se měl Holeček stát knězem, proto ho rodiče poslali na písecké gymnázium, kde studoval v letech 1865-1868. V prvních dvou letech jeho pobytu v Písku se zde ještě vyučovalo německy, chlapci z české vesnice se gymnázium zdálo být „strašnou školou“. Přesto se zpočátku neučil špatně, ale v tercii propadl a objevily se i kázeňské prohřešky.  První dva roky studií bydlel na Alšově nám. (dnešní název) v domě č. 38 (později se zde říkalo U Hlavínů), potom v domě U Koulí v ul. Fr. Šrámka (dnešní název) u krejčího Václava Šlajse. Jak se mu tehdy jevily poměry na zdejším ústavu, zachytil Holeček v autobiografickém díle Pero. Obraz píseckého gymnázia, kam odcházeli studovat i venkovští synkové z okolí, podal podle svých vzpomínek v části díla Naši (Boubín). Zmiňuje se o profesorech, z nichž se mu někteří zdáli nezajímaví, málo vzdělaní, málo vlastenečtí, někteří dokonce úplatní. Písek se mu jevil jako „velké a hrozně zkažené město“. V letech 1868 -1869 studoval na českém gymnáziu v Českých Budějovicích; ve studiích pokračoval na reálném gymnáziu v Táboře (do roku 1873), kam šel studovat proto, že jej vedl významný český učitel Václav Křížek. Zde navázal kontakt s jihoslovanskými a bulharskými studenty. Po jednoroční vojenské službě, na niž vzpomíná v díle Obšit, přijal místo vychovatele v Záhřebu (1874). Po vypuknutí povstání v Hercegovině (1875) odjel Holeček na bojiště a stal se dopisovatelem Národních listů. Ve stejné funkci působil v Černé Hoře za osvobozovacích bojů proti Turkům (1876-1877). Po návratu do vlasti pracoval jako žurnalista, od roku 1884 do svého penzionování (1918) vedl slovanskou rubriku v Národních listech.  Cestoval po Černé Hoře, Rusku, Malé Asii, Balkáně, rád navštěvoval Slovensko. Po roce 1918 se věnoval vlastní literární tvorbě a práci ve Všeslovanském svazu novinářů. (Od r. 1902 byl jeho předsedou.) Zemřel 6. 3. 1929 ve svém smíchovském bytě. Urna s popelem byla uložena na vinohradském hřbitově.

Holečkova novinářská i umělecká tvorba směřovala k vytvoření literatury se specificky národním a slovanským charakterem. Jeho nejrozsáhlejším dílem je desetidílná kronika jihočeského venkovského života Naši, která zachycuje realistický obraz vesnice na Písecku a Vodňansku  v 50. a 60. letech 19. stol. Josef Holeček překládal epickou poezii balkánských Slovanů, finskou lyriku a přeložil také karelo-finský epos Kalevala. Ve svých prózách líčících boje jižních Slovanů s Turky (Černohorské aj.) se orientoval na základní etické hodnoty určující charakter národů. Holečkovu literární pozůstalost vydávala jeho dcera Jelena Heidenreichová-Dolanská, koncertní pěvkyně, učitelka zpěvu a překladatelka. V roce 2008 vyšel pod názvem O Josefu Holečkovi, mém tatínkovi výbor z jejích vzpomínek.