AUTOŘI

Byl synem píseckého měšťana Ješka Hladiče a Kateřiny Zídkové. Členové rodiny Hladičů patřili v Písku k významným osobnostem – svědčí o tom i to, že byli několikrát zvoleni konšely. Byli jimi také dva Václavovi strýcové.  Hladičovský dům (č. 27), kde se Václav Písecký možná narodil, stál na rohu Velkého náměstí, blízko bývalého dominikánského kláštera, v místě, kde je dnes Komerční banka (dříve spořitelna). Ze zápisu v městské knize vyplývá, že Václav s bratrem Jakubem měli na tomto domě po předčasné smrti svého otce podíl 100 kop míšeňských. Byl vychováván ke kališnickému přesvědčení a po celý svůj život hájil přijímání podobojí. Písecká partikulární (latinská) škola, která stála na Bakalářích proti kostelu (na západ) a patřila v té době k nejlepším v Čechách,  mu poskytla dobrou průpravu a vzbudila v  něm touhu po dalším vzdělání. Studoval na pražské univerzitě, roku 1502 se stal bakalářem a roku 1505 mistrem. O tři roky později (1508) byl zvolen děkanem artistické fakulty. Patrně hned po získání titulu bakaláře vyučoval na škole při kostele sv. Jindřicha, která měla velmi dobrou úroveň. Jako její rektor působil Jan Písecký (* 1462) a po Václavovi sem nastoupil jako učitel Petr Písecký z rodiny Chamrazů (*1484 +1515). Václav Písecký se snažil o zmodernizování pražského vysokého učení v duchu západního humanismu. Jeho úsilí však bylo marné, narazilo na odpor ostatních mistrů. Roku 1509 se proto vzdal funkce děkana a využil nabídky svého přítele Řehoře Hrubého z Jelení, aby odjel do Itálie jako preceptor jeho dvanáctiletého syna Zikmunda, pozdějšího slavného basilejského editora.  Václav Písecký zde hodlal prohloubit svou znalost řečtiny a poznat antické památky. Cestou do Itálie se zastavil v Písku, odkud psal svému příteli Petru Píseckému, aby za ním do Písku poslal bednu s jeho věcmi. Později (1510) ho ještě pověřil prodejem své knihovny, protože podpora od Řehoře Hrubého na studium v Itálii nestačila. Po krátkém pobytu v Padově studoval od jara 1510 do léta 1511 v Bologni, odkud utekl před válečným nebezpečím do Benátek. Zde po krátké době onemocněl (zřejmě morem) a zemřel (před 31. 10. 1511).

Z Itálie posílal svým přátelům latinsky psané, obsahově bohaté dopisy. Např. z Boloně psal svému příteli bakaláři Tomáši Vlašimskému, učiteli na partikulární škole v Lounech. V tomto listě vyzdvihl význam vzdělání (Tomáš byl nevolník a jeho pán mu bránil ve studiích, protože ho nechtěl uvolnit z poddanství). V dopisech se teď podepisoval jako Venceslaus Boëmus nebo Amator patriae a vyjádřil tak svou lásku k vlasti. Své přesvědčení o literárních možnostech češtiny projevil teoreticky názorem, že čeština je srovnatelná s řečtinou, a prakticky překladem známého Pseudo-Isokratova Spisu k Demonikovi, velmi ceněného humanistickými pedagogy, v němž jeho autor pojednává o harmonickém rozvíjení schopností tělesných, duševních a mravních. Václav Písecký tak chtěl vyzkoušet „zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buďto německého šverkánie, buďto latinského rozměšovanie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by Řekové vypsali.“ Jedná se první překlad z řečtiny do češtiny.
Formou humanistického dialogu je psáno „Hádání s mnichem boloňským“. Předmětem disputace s nám neznámým dominikánem je způsob přijímání oltářní svátosti; Václav Písecký hájí stanovisko českého utrakvisty. Dílo je obsaženo v rozsáhlém latinském listu určeném Michalovi ze Stráže.  Řehoř Hrubý z Jelení „Hádání“ přeložil do češtiny a zařadil ho do sborníku věnovaného pražské městské radě.  Později vyšlo ještě několikrát, např. roku 1586 v nové jazykové úpravě překladu u Daniela Adama z Veleslavína.

Václava Píseckého (podepisoval se též Venceslaus Piescensis či Piscensis) připomíná pamětní deska z roku 1876 na průčelí písecké radnice. Roku 1900 po něm byla pojmenována ulice v jeho rodném městě.