AUTOŘI

Narodil se 13. 2. 1848 v rakouském Haagu, kde jeho otec působil jako lékař. Matka Charlotta Hauerová pocházela  z rodu bohatých šumavských sklářů Abele. Dětství prožil v Sušici, Žichovicích a ve Štěkni. Zprvu ho učila matka doma, potom chodil do  školy ve Stříbrných Horách. Gymnázium začal studovat v Písku (1857/1858). Bydlel v domě U Tří korun u profesora Babánka, který od ubytovaných studentů vyžadoval až  nepřiměřeně přísnou kázeň. Ve studiích pokračoval v Klatovech (1858-1861), kde ho vyučoval mj. spisovatel A. V. Šmilovský, a dokončil je v na píseckém gymnáziu (1861-1865).  Tentokrát bydlel u finančního úředníka Václava Beufleura v ulici spojující Velké nám. s tehdejším Floriánským. Jako oktaván se zamiloval do Růženky Fričové, jejich láska pokračovala ještě v době Karlových vídeňských studií, i když jí dívčini rodiče nepřáli. Klostermannovou  celoživotní láskou se stala Šumava, kde u příbuzných trávil od středoškolských let každé prázdniny.  Na přání svého otce se zapsal na medicínu ve Vídni (1865-1869), ale studium nedokončil.  Tím se ještě zhoršily vztahy mezi německy cítícím otcem a česky smýšlejícím Karlem. V letech 1870 – 1872 byl Karel Klostermann soukromým vychovatelem v Žamberku v rodině hospodářského ředitele. Zde také pokračoval ve studiu cizích jazyků. Postupně se naučil francouzsky, italsky, španělsky, anglicky, rusky, srbochorvatsky, polsky a rumunsky. Téměř rok pracoval v redakci vídeňského časopisu Wanderer, nakloněného českým zájmům, který však byl roku 1873 z finančních důvodů zastaven. Klostermann proto přijal místo suplenta na německé reálce v Plzni, kde pak vyučoval až do roku 1908, od roku 1878 jako řádný profesor francouzštiny a němčiny. Roku 1875 se oženil s Marií Carmine z německé rodiny císařského rady a celního správce v Plzni. Pomohl vystudovat svému nejmladšímu bratru Jakubovi, vychovával svou neteř Bedřišku a staral se o synovce Huberta.  Roku 1898 ovdověl a téhož roku se oženil se zámožnou vdovou po továrníku Juránkovi, která přivedla do manželství několik svých dětí.  Sňatkem se zlepšily Klostermannovy finanční poměry, nemusel již dávat soukromé hodiny a mohl se více věnovat literární činnosti, ve které pokračoval i po odchodu do penze roku 1908.  Poslední roky života trávil v Plzni a na léto jezdil do milované Štěkně, kde 16. 7. 1923 zemřel. Pohřben byl však na plzeňském svatováclavském hřbitově. Do literatury vstoupil v polovině 80. let 19. století črtami a fejetony. Zprvu psal německy, ale brzy začal publikovat výhradně česky.  V prózách ze šumavského prostředí objevil pro soudobou českou literaturu doposud neznámou oblast česko-bavorského pomezí s velkorysou přírodní scenérií a svéráznými obyvateli (romány: V ráji šumavském – 1893, Ze světa lesních samot – 1894, Skláři – 1897, Kam spějí děti – 1901, Ecce homo – 1915, povídkové soubory: V srdci šumavských hvozdů – 1896, Pošumavské rapsódie – 1908 a další). V pozdějších letech se pokusil o vylíčení jiného prostředí  – značné obliby dosáhl román Mlhy na Blatech (1909), vystihující charakterové rysy jihočeského selství a zvláštnosti jihočeského kraje. Z jeho vlastních zkušeností středoškolského učitele vychází román Suplent (1913). Mládeži byla určena kniha povídek Robinson na Otavě (1911). Své zážitky ze studií v Písku vypravuje v knize Červánky mého mládí. Ze souboru Urvané listy je povídka Na cestě k domovu (z Písku k rodičům do Kašperských Hor). Ve vzpomínce Na útěku píše, jak prchal se svými druhy z Vídně ohrožené Prusy do Písku. V humorné povídce Dvě gardy ( v Pošumavských rapsódiích) oživil krátkou neslavnou historii písecké a strakonické gardy r. 1848. V kalendáři Národní politiky z roku 1920 uveřejnil vzpomínku Revoluce v Písku, ve které zachytil obrázek maloměstské písecké společnosti v 60. letech 19. století.