Drlíčov - Vnitřní město
Drlíčovem se původně nazývala část města, která zahrnuje dnešní ulice Drlíčov, Bakaláře, Hradební ul. I. a Šrámkovu ul. Název je v Písku doložen už k roku 1411, ale jako jméno ulice v dnešním významu byl úředně ustanoven v roce 1785 při pojmenování ulic. Jde vlastně o zpodstatnělé přídavné jméno přivlastňovací – přípona -ov odpovídá dnešní příponě -ův. Význam lze tedy chápat jako Drlíčův/ Drlíkův – možná hrádek. Slovo drlý znamenalo čilý, rychlý. Snad tedy tento název spolu s půdorysem lokality upomíná na hrádek nebo tvrz a jeho podhradí stojící zde před vznikem vlastního města Písku. Domněnka, že zde stála nějaká osada už před založením města, však nebyla dosud potvrzena. Většina domů je starobylého původu. Mají dvě patra sklepů, z nichž spodní (gotická) jsou vytesána ve skále.
Dům čp. 145, nárožní u kostela, vyhořel (jako mnoho jiných) za třicetileté války. Roku 1759 ho koupil Bernard Augustin Lochman z Gamsenfelsu, písecký malíř, kterému se zde narodil roku 1760 syn Jan Adam, také malíř. Ve 20. letech 20. století tu sídlila redakce týdeníku Písecký kraj.
Dům čp. 144 patřil v 16. stol. rodině Topinkových a Hubkových, v 18. stol. Molendových a Mlejnkových, v 19. stol. rodině Merglových a Burghausrových.
Dům čp. 143, je barokní a pochází z poloviny 18. stol. Podle plastiky ve zdobném průčelí se mu říká U Bílého beránka. První písemná zmínka o něm pochází až z roku 1655, kdy patřil A. Švestkovi.
Mezi domem čp. 143 a 142 ústí do Drlíčova malá ulička Hradební II, která vede do ulice F. Šrámka k místu, kde stávala Putimská brána, tedy k domu U Koulí. Na obou stranách měří ulička 2,2 m. Jednu stranu tvoří zadní trakty domů a dvorů z Drlíčova, na protější stojí pouhé tři domy.
Dům čp. 142 v sobě skrývá řadu zajímavých architektonických prvků. Patřil předkům Píseckých z Kranichfeldu. Poslední z nich Vácslav a Jan Veverynové ho prodali roku 1572 bakaláři Samuelovi. Vyhořel roku 1620. V 19. stol. patřil Leopoldovi, svobodnému pánu ze Šterneka a dalším.
Dům čp. 141 získal roku 1538 od sládka Ondřeje Jiří Maříček. Po požáru se spáleniště roku 1640 dostalo Janu Dvořáčkovi. Koncem 18. stol. ho vlastnil Jan Peregryn, v 19. stol. kromě jiných D. Mergl, K. Šlechta, M. Lírová a od roku 1865 rodina Englmanových.
Dům čp. 140 se poprvé připomíná roku 1540, kdy patřil Jírovi Kubkovi, pak ho vlastnil krejčí Urban, soukeník Aleš a další. Byl zničen za třicetileté války a znovu vystavěn Martinem Zolárkem, který ho vlastnil v l. 1640-1671. Od roku 1876 patřil rodině Hájkově.
Dům čp. 139 patřil v 16. stol. mj. Martinu soukeníkovi, od roku 1861 zhruba do konce 20. stol. rodině Jarolímových.
Dům čp. 138 – je nápadný svým arkýřem a secesním průčelím, dnes bohužel ochuzený o některé části výzdoby. První zmínka o něm je z roku 1563. V roce 1746 ho koupil J. V. Gerf, který byl kontribučenským písařem (daňovým úředníkem). Když zemřel, přišlo se na schodek ve 1375 zlatých., dům proto připadl obci, která ho pak prodala.
Dům čp. 137 stojí na rohu Drlíčova a ulice F. Šrámka. V letech 1541 – 1615 patřil Vácslavu Fínovi a jeho potomkům. V 19. století ho postupně vlastnili Fr. Skala, B. Stropnická, D. Daneš, J. Soukup a T. Milota. Podle A. Sedláčka tu po nějaký čas byla pošta, proto se tam prý říkalo „na staré poště“.
Dům čp. 156, rohový, stojící naproti domu č. 137, se připomíná roku 1613. kdy patřil Šimonu Trčkovi a Lidmile Tadeášce (Permanové). V 19. stol. ho vlastnila Anna Boušková, od roku 1830 František Simoni a jeho dědici. Ve 20. stol. byl přestavěn.
Dům čp. 155 se připomíná k roku 1613. V roce 1721 koupil Vojtěch Kazar pusté místo, řečené „Stará světnice“. Jeho bratr Jan tu vystavěl nový dům, který pak roku 1802 vlastnil František Sádlo, po něm několik dalších majitelů a od roku 1888 patřil obci Písecké.
Dům čp. 154 patřil roku 1585 kantoru Andresovi. Od M. A. Trojera koupil roku 1651 spáleniště K. V. Sander, který tu vystavěl dům. V tomto době bydlel básník Antonín Sova, když studoval v oktávě na píseckém gymnáziu.
Dům čp. 153 U Stříbrných denárů vlastnila v 16. stol. rodina Píčkova, v 17. stol. rodina Ledeckých, pak další majitelé a od roku 1833 rodina Matznerových. Narodil se tu historiograf a profesor reálky Jan Matzner. V roce 1926 dostala dům Josefa Hillová, dcera cukráře Hilla a sestra blatenského děkana J. P. Hilla, jako náhradu za dům č. 81 na Floriánském (dnes Havlíčkově) nám., který musel být zbořen, protože na rohu Nerudovy a Smetanovy ulice překážel dopravě. V roce 1940 byl dům č. 153 přestavěn pro bankéře J. Šimka. Má bohatě zdobenou fasádu se znaky prácheňských měst a vyobrazením města Písku.
Dům čp. 152 patřil v roce 1529 postřihači Vávrovi, koncem 17. a počátkem 18. stol. Edlingerům, kteří ho roku 1736 prodali Vácslavu Stropnickému. Majitelé se střídali, od roku 1774 ho vlastnil řemenář J. Peregrini, od roku 1836 rodina F. Císaře až do poloviny 20. stol, kdy zemřela jeho poslední bezdětná majitelka.
Dům čp. 151 prodal Jan Volynský roku 1609 Adamovi Horskému, v 18. století patřil členům rodiny Piksovy, od roku 1864
J. Palečkovi.
Dům čp. 150 , kde je dnes lékárna U Matky boží, vlastnil roku 1543 Vácslav Zdarsa, roku 1564 ho koupil bakalář Samuel. Pak patřil výběrčímu posudného Adamu Horskému. V 18. stol. rodině Lusků, pak Janu Leitritzovi, 1836 J. Šímovi, od roku 1878 rodině Palečkových. Při rekonstrukci domu v roce 1994 byly ze sklepa vyňaty oblouky dvou gotických sedilií (kamenné oblouky z výklenků na sezení) a umístěny v lékárně. Pocházejí patrně z nějaké jiné významné středověké stavby (klášterního kostela, z věže hradu, nějakého bohatého měšťanského domu). Vlastní místnost lékárny byla ve středověku roubená – pro zateplení měla vnitřní strany obložené dřevem.
Dům čp. 149 prodal Vácslav Celestýn roku 1652 Mandaleně Románkové. Roku 1764 se stal jeho majitelem V. Ackermann, který ho však musel prodat, protože se velmi zadlužil. Koupil ho A. Stejskal. Od roku 1866 pařil H. Vojtovi.
Dům čp. 148 koupil roku 1555 od Jana Drobného Jan Fejfar, pak jej prodal Vítu Kazatelíkovi. Později ho vlastnil Mat. Vyždmihub, potom Vácslav Žlutický. Majitelé se střídali a roku 1848 byl jeho vlastníkem František Gamisch, pak patřil Emě Patzeltové,
V. Molendovi a roku 1857 J. Brabcovi.
Parcely domů z této strany Drlíčova byly od Jungmannovy ulice odděleny malou uličkou, které se říkalo soutka. Její východy však byly postupně zastavěny. Tekly sem splašky z domů na Drlíčově – dokonce ještě na počátku 20. století, kdy soutka už neměla odtok, a proto tam vše hnilo. Městský úřad musel s okresním hejtmanstvím řešit spor, komu vlastně ulička patří. Po dlouhé době byla za jejího majitele označena obec, které bylo nařízeno ji opravit a nařídit majitelům domů, aby do ní nevypouštěli odpad.
Použitá literatura:
- Adámek, Jan, Fröhlich, Jiří a Čížek, Jiří. Písek : historický průvodce, stručné dějiny města. Písek: IRES, 1994, s. 26-27.
- Ludvík, Lubor a Prášek, Jiří. Písecké ulice, náměstí, samoty a komunikace. Písek: JaM, 1988, s.16 – 17, 25. ISBN 80-86154-09-2.
- Sedláček, August. Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou. 2. díl. Písek. Obec Písecká, 192, s. 410-420.
