DÍLA

Náš tatínek se narodil dne 18. listopadu roku 1852 v Miroticích v Prácheňském kraji, v malé doškové chaloupce, a moje maminka Marie, rozená Kailová, v budském dvoře nedaleko Mirotic dne 13. listopadu 1857. Osiřela již v šesti letech a žila pak u svého dědečka a babičky Aloise a Marie Baťokových. Dědeček byl nájemcem budského dvora. Tam docházíval kučeravý chlapec Mikolášek, synek písaře z blízkých Mirotic, za Márinčiným nevlastním bratříčkem Vilémem Kailem. Márinka vybíhala ze dvora a škádlivě volávala na Mikoláška: „Mikoláš ztratil plášť, Mikoláška sukni, byli oba smutni.“
Už tehdy se Mikoláškovi líbila ta milá holčička, o které jeho maminka říkávala, že neví, proč má to dítě tak ráda. Jako by tušila, že v celém životě bude stát jejímu synovi nejblíže.
Když Márinčina veselá tetička později ze žertu na poli Márince poručila, aby Mikoláškovi natrhala lusek, stáhla si Márinka šáteček do očí a rozdurděně mu je trhala.
Za několik let vídal už Mikoláš Marinu, dorůstající dívku, jak stávala v zadumání na zahrádce mezi pivoňkami, a jeho srdce náleželo jí na celý život. Při odchodu do Prahy na malířskou akademii Mikoláš jí stiskem ruky připomněl: „Márinko, nezapomněla na mě!“
Márinka nezapomněla a nezapomněl ani Mikoláš. O prázdninách jí líčil krásu Prahy, vyprávěl jí o loretánských zvoncích, o červené růžičce a Marina dychtivě naslouchala povídání o Mikolášových pražských přátelích a o umění, kterým chce sloužit vlasti a lidu. Roku 1876 byla Marina na návštěvě u svého bratra Viléma v Praze a tehdy si s Mikolášem vyznali lásku. A od tohoto roku psával jí Mikoláš často do Příbrami, kde Marina žila jako schovanka u své tetičky Josefy Sochovské, dopisy, v nichž ji zasvěcoval do svého umění.
Léta ubíhala. Mikoláš po svízelných studiích konečně došel s Marinou svého cíle. Dne 29. dubna roku 1879 byli v mirotickém kostele oddáni a v budském dvoře slavili svatbu.

—–

Roku 1904 oslavili rodiče svou stříbrnou svatbu. Bylo to 29. dubna. Maminka dala u cukráře udělat dva velké dorty, kávový a pařížský. K večeři smažila kůzlátko. Přišli maminčin bratr Otto a tatínkova sestřenice Mína Tesková ze Starého Sedla u Orlíka. Bylo nám tak dobře. Naši vzpomínali, jak jeli před dvaceti pěti lety v kočárech z Bud švestkovou alejí, kterou vysázel nevěstin dědeček Alois Batěk. Jeli tehdy k oddavkám do mirotického kostela a krápalo. Svatebčané říkali, že jim padá štěstí. Ale těch kapek hořkostí při tom nemělo tolik spadnout. Ten 29. duben byl pro tatínka nějak osudový. Roku 1879 byl to šťastný den jeho sňatku, ale 29. dubna roku 1901 vyhořela otcova rodná chaloupka v Miroticích v Rybářské ulici. A za čtyřiadvacet let, 29. dubna roku 1945, když byly ustupující německé oddíly v Miroticích bombardovány, byla zničena stará Alšovna, kterou vybudoval v osmnáctém století praděd otcův Kašpar Aleš. Vzdělaný vlastenec, který byl třináct let mirotickým purkmistrem a roku 1793 odmítl úřadovat německy, že „je Čech jako špalek“. Na štěstí konce Alšovny se už náš tatínek nedočkal.

—–

V době otcova zneuznání bylo těžko i naší mamince. Vzpomínám si, jak jednou večer, když jsme si jako malí školáci zpívali tklivou píseň, v níž jsou slova „Hle, muž zde leží v rakvi tmělé, jenž vlast nade všecko miloval“, že naše maminka začala usedavě plakat a vzrušeně nás žádala, abychom přestali. Neměla lehký úkol stát po boku umělce, který byl vznětlivé povahy a sám o sobě říkal, že je nad Otavu dravější. Vždyť spisovatel Herites tatínkovi k padesátinám napsal z Vodňan: „Buď zdráv, ty zbujníku z prácheňského kraje!“ Otec měl opravdu v sobě tolik žáru, lásky a nadšení pro národ a pro svůj milý rodný kraj. Byl jako dítě, plný citu; potřeboval ženu, která mu rozuměla a ve všem vyhověla. Maminka po práci trpělivě u něho sedávala a tatínek jí předčítal úryvky z knih svých zamilovaných básníků. Nikdy neprojevila, že by ji unavovalo nebo netěšilo něco, co již třebas nesčíslněkrát slyšela, ale naopak vždy se zájmem naslouchala.

—–

O prázdninách posílával otec sestru Elišku do Písku, kde měla maminka sestřenici. Bydlila tam na Drlíčově. O prázdninách měla volný byt, protože studenti, kteří u ní bydleli, odjeli domů. Tatínek jí za pobyt Eliščin platil jako ti studenti. Já byla nejraději doma, ale roku 1897 na začátku srpna se rozhodlo, že také pojedu na prázdniny do Písku a zároveň že navštívím Mirotice, rodiště tatínkovo. Nedočkavě jsem se těšila. Umazávala jsem čárky, kdy už přijde ten vytoužený den. Jeli jsme tam s tatínkem. Do vlaku k nám tehdy přisedla slavná česká herečka Otylie Sklenářová-Malá a já jsem s obdivem přihlížela tomu, jak jí tatínek galantně políbil ruku…
V Písku na starém mostě mi tatínek s pýchou, jako věrný syn Prácheňského kraje, vykládal, že ten most je starší než Karlův most v Praze. S jakou láskou tehdy hleděl na písecký hrad, v němž čerpal náměty pro své monumentální umění! Za nějaký den pak jeli tatínek s maminkou a bratrem Tomášem do Vodňan podívat se na kostel, který sám vyzdobil. Potom jeli do Strakonic, kde měla maminka pohřbeného otce, a odtamtud zpět do Písku a pak přes Mirotice domů. Vím, že tehdy jsem nechtěla zůstat v Písku. U maminky mi bylo nejlépe. Jela jsem proto s rodiči do Mirotic, kde už nebyli asi patnáct let. Ve Smetanově Lhotě jsme nasedli do poštovního vozu. Pamatuji se, jak kodrcal zvolna po silnici. Tatínek seděl naproti mně, podepřen o svou hůl „žižkovku“ (s hlavou Jana Žižky), a kolem ubíhal jemu drahý kraj. Kolik myšlenek blahých i smutných táhlo tu jeho hlavou! Dojeli jsme na náměstí plničké hus. Po letech ještě tatínek vzpomínal: „To Mářa koukala, když vjela do Mirotic.“ Dosud jsem nezapomněla, jak jsme stáli s tatínkem u jeho rodné doškové chaloupky a dívali se do ní malými okny. Když jsme vešli dovnitř, s pohnutím mi tatínek ukazoval světničku hlínou upěchovanou, kde se narodil. Zanedlouho pak chaloupka lehla popelem.
Roku 1899, zase v srpnu, jsem se ještě jednou dostala do Písku. Tehdy na Dvořáčkově hotelu prováděli fresky podle tatínkových kartonů. Vzpomínám na výlet v kočárech, kdy jsme s malířem Josefem Bosáčkem a stavitelem Františkem Šimůnkem a s jeho rodinou ujížděli na Zvíkov, který byl nejmilejším tatínkovým hradem. Tamější proslulé malby tolik v mládí zapůsobily na otcovu vnímavou duši. Darmo tatínek neříkal: „Nad Zvíkov na světě není!“ Poseděli jsme si v poledne při obědě před hradem a potom celé odpoledne na hradním nádvoří, kde si tatínek při vínku vzpomínal na své mládí. Starý hajný nám tenkrát nosil na talířcích med. Vraceli jsme se ve veselé náladě. Spali jsme s maminkou a s bratrem Tomášem v písecké hotelu „Praha“, v jehož restauraci s námi po dva večery poseděl spisovatel Matěj Anastasia Šimáček.

—–

Z turnovského kraje občas k nám zavítal i příbuzný, podučitel Josef Aleš – Lyžec. Děd našeho tatínka a jeho byli bratři. Josef Aleš byl bělovlasý už od mladých let. Přicházíval vždy s batohem na zádech a tatínek jej nazýval „bludným Ahasverem“. Byl to výborný učitel, vzdělaný člověk, ale stále nerozhodný vykonat poslední zkoušku, takže zůstal podučitelem. Překládal z franštiny, napsal zajímavou knihu „Obrazy horské zimní krásy“, k níž mu tatínek nakreslil obálku. Školní inspektor mu po K. V. Raisovi vzkazoval, aby se ke zkoušce dostavil, ale vše marno. Raději jen živořil s pár groši; měl tvrdou alšovskou hlavu. Lidé říkali, že koná nějaké pokání. První jeho učitelské místo bylo v Milavči na Chodsku, kde se zamiloval do sličné dívky Hančí Váchalové z jednoho statku. Narodil se jim synek, z něhož později vyrostl známý malíř a grafik Josef Váchal. Josef Aleš se však ještě před sňatkem s Hančí rozešel. To mu tatínek vždy zazlíval.

—–

V srpnu roku 1912 navštívil tatínek s maminkou krajinskou výstavu v Písku. Na zpáteční cestě se navždy rozloučil s rodnými Miroticemi. Byl slavnostně přivítán celou městskou radou, krajany a školní mládeží. Vyfotografovali ho s maminkou na spáleništi jeho rodné chaloupky. Na zbytku zdi rostl břečťan, který kdysi sázel jeho otec František.
Tenkrát odjížděl tatínek z Mirotic dojatý a snažil se zahánět smutek humorem. Na cestě mu představili profesora Brabence, muže s dvěma metry výšky a s přiměřenou silou. Tatínek mu stiskl pravici a prohodil: „Pámbu požehnej, takovýho Brabence jsem ještě neviděl.“
Pak se zarosenýma očima vstoupil do vozu. Na mostě přes Lomnici obrácen k rodnému městu, zalitému slunečním jasem, loučil se s neposledním sbohem a tím i s celým svým tolik milovaným Prácheňským krajem.

—–

Poslední čas svého života odebíral Sedláčkovy „Dějiny města Písku“, ale tehdy se kolik měsíců marně těšil na pokračování. Až když ve středu zesnul, za dva dny poté, k naší bolesti, vyšel tak dlouho jím očekávaný sešit o dějinách města jeho mládí.

—–

Dlouhou krásnou řečí rozloučil se s ním spisovatel K. V. Rais. Zmínil se v ní i o jeho nedávných šedesátinách a o jeho poslední návštěvě v Miroticích: „Sotva rok je tomu, co před blížící se šedesátkou, těše se již dlouho před ní z velikého množství projevů lásky, zatoužil opět po dlouhé době spatřiti Prácheňský kraj, v něm v Miroticích místo, kde stávala rodná střecha jeho, navštíviti všecky vzácné koutky i hřbitov, kde práchniví hlava matčina, otcova i starého strýce Tomáše, jenž býval mladému Alšovi druhou matkou…“ A K. V. Rais pokračoval: „Mikoláš Aleš šedesátník, umělec proslavený, ale srdcem to staré dítě, potěšil se tam láskou krajanskou, ale i nejednou neviděn zaplakal. Po návratu do Prahy pravil: ,Když jsem z Mirotic odjížděl, postavil jsem se ještě ve voze a hleděl jsem zpět k nám. Ale náhle všecko se ve mně rozechvělo, oči se zatopily a musel jsem sednouti; nebyl jsem už s to pohledět tam ještě jedenkrát.´ A byl to na domov pohled poslední…“