O mém muži bylo dostatečně známo, že parádníkem nebyl a že zásadu „pracovat a šetřit“ zastával nejen v teorii, ale sám na sobě ji prakticky prováděl.
Kdysi v Národním shromáždění setkal se na chodbě s posl. B., bývalým soc.-dem. ministrem, který mu řekl: „Vy jste dnes nějak naparáděný, máte hezké šaty.“ Můj muž odpověděl: „Líbí se vám? To jsem rád! Nové nejsou, jsou už záplatované, mám je jen vyžehlené.“ B.: „Prosím vás, vy budete nosit záplatované šaty!“ Věko:“Nevěříte? No tak já poodejdu a podívejte se.“ A když udivený B. skutečně záplaty zkonstatoval, řekl mu Věko:
„ Já nehlásám zásadu „pracovat a šetřit“ jiným, já se podle ní také řídím.“
Při prvém zájezdu Moskevských po převratu do Prahy pořádala slečna dr. Masaryková na hradě hudební večírek, na který jsme byli též pozváni. V osvětleném sále náhodou padl mi zrak na boty mého muže a s hrůzou vidím, že jsou „štupované“. Upozornila jsem ho na to, jeho to ale naprosto nepřivedlo z rovnováhy a po poznámce: „Eh, to je jedno“ oddával se znovu s božským lidem hudebnímu požitku. Mně ovšem tento pendant k fraku dokonale zkazil náladu. Na cestě domů mně pak Věko s humorem dokazoval, že do rámce jeho zásad
o šetření štupované boty docela dobře zapadají.
Obstarávala jsem svému muži vše, co se jeho obleku týkalo, látky na šaty jsem vybrala, s krejčím vše smluvila, ten jen přišel a šaty zkusil; trvalo ovšem někdy dlouhou dobu, než si vůbec můj muž našel chvilku pro tyto, jemu krajně nepříjemné věci. Krejčího jsem vždy litovala: jeden rukáv třeba oblékl a Věko už druhý svlékal, tváře se při tom jako ubohá oběť. Na otázku krejčího, jak má to neb ono udělat, říkával: „Tou já nerozumím, udělejte to, jak chcete, od toho jste krejčí, anebo se zeptejte mé ženy.“ Boty a klobouk jsem ovšem obstarat nemohla, proto také se velmi často stalo, že boty již měl velmi chatrné, než se odhodlal jít si koupit nebo dát si dělat nové. V poslední době jsem mu i boty obstarávala a to z obchodu Baťova, poněvadž Věko na toho selfmademana velice držel a od jiného boty zásadně nechtěl z toho důvodu, poněvadž podle jeho mínění Baťa měl zásluhu o to, že pomáhal zdolávat drahotu. Z obchodu poslali nám vždy několik párů bot na výběr, já vyčkala, až byl můj muž v dobré náladě, pak si boty vyzkoušel a měl na nějaký čas zase pokoj. Když jsem mu někdy domlouvala, že musí na sebe víc dbát, říkal s oblibou: „Oblékat se, to není žádný kumšt, to dovede každý mužský krejčí. …
Z knihy: Rašínův památník. Praha: Pražská akc. tiskárna, 1927. S 15.
Další ukázky z díla autora:
