DÍLA

Josef Holeček:

Příjemná vzpomínka, kterou mám na Dra Rašína

Dr. Rašín, byv r. 1917 propuštěn ze žaláře, odebral se ihned do Písku na své obyčejné letovisko, kde ho již rodina očekávala. Já jsem právě meškal u svého bratra v Myšenci u Protivína, dvě hodiny od Písku. O Rašínovi jsem se dověděl z novin. Zdvihl jsem se do Písku, abych byl prvý z kolegů, kdo Rašína jménem redakce „Národních listů“ přivítá. Nezastihl jsem ho doma. Proseděl jsem u paní Rašínové hodinu, ale Rašín se nevracel. Šel prý do lesa na houby a pro houby zapomenul i na oběd. To prý se mu častěji přihází, neboť sbírání hub je mu o prázdninách nejmilejší zábavou. Nebylo zbytí, musel jsem se rozloučiti, aniž jsem ho uviděl. Teprve na podzim se vrátil do Prahy, aby se ujal řízení listu.

Jednoho dne odpoledne vzkázal pro mne, abych jej navštívil v jeho kabinetě. Nejprve se omluvil, že náhodou nebyl doma, když jsem za ním do Písku přišel, a vyslovil potěšení, že jsem za ním cestu vážil.  Potom se mne ptal, jak jsem v redakci spokojen. Odpověděl jsem, když někdo sedí za redakčním stolkem v jednom kuse čtyřicet let, že se mu to zpromrzí a u mne že přistupuje zvláštní okolnost, která mne znepokojuje. Byl jsem tak šťasten, že jsem v „Národních Listech“ bojoval za svou ideu, což mi zpříjemňovalo povolání novinářské, ale zároveň mi odňalo schopnost bojovati perem za ideu cizí, a také za cizí přesvědčení a názor. Bojím se, že po válce mne opustí stará spokojenost v redakci.

Načež dr. Rašín: „Po vaší písecké návštěvě myslel jsem na vás a napadlo mi totéž, co jste právě řekl. Již dříve jsem byl vaším čtenářem, ale v žaláři jsem se teprve ponořil do čtení vašich „Našich“ a usoudil jsem, že byste, zvláště nyní po válce, národu více prospěl, kdybyste se obíral toliko spisováním knih, než žurnalistikou, jež by literatuře odnímala vaše nejplodnější denní chvíle a po ruském rozvratu a odklizení Černé Hory z řady států nebyla by vám už někdejší pobídkou. I učinil jsem v ředitelstvu návrh, abychom vaše postavení v redakci upravili jinak. Slyšte jak! Na vašem postavení v redakci se nic nezmění, budete mít všecka práva člena redakce, ano budete považován jaksi za čestného redaktora „Nár. Listů“, jako byl Jakub Seifert čestným členem Národního divadla, ale při tom budete sproštěn všech povinností. Do listu budete mít právo psáti vše, co uznáte za dobré, ale redakce vám nesmí nic ukládati. Kdyby vás přece požádala, abyste napsal to neb ono, budete míti právo odmítnouti. V redakci zůstane váš stolek a bude-li vám libo navštěvovati redakční porady, budete nám vítán a rádi vyslechneme vaše mínění o každé věci, která bude vzata na přetřes.

Byl jsem tak radostně překvapen, že bylo třeba, aby mi dr. Rašín opakoval jednotlivosti svého návrhu a zejména, aby mne ujistil, ž ředitelstvo jeho návrh  přijalo.

Na mém postavení v redakci „Nár. Listů“ se nic nezměnilo, ale přece mně samému bylo zcela nové. S počátku mne starý zvyk nutil, abych do redakce chodil každý den a vyseděl si za stolkem hodiny, které jsem za ním pracovával. Chtělo se mi každý den čísti slovanské noviny a poslouchati kolegy, rozbírající denní události a doplňující je podrobnostmi, které do novin nepřijdou. Znenáhla jsem chůze do redakce vynechával, odvykal jsem. Tak to bylo až do Rašínova zavraždění. Tehdy ke mně přišel kdosi, čí jméno ponechám si pro sebe, a zděšen mi oznamoval, že se můj redakční stolek ztratil a nikdo neví, kam se poděl. To mne pobouřilo. V stolku byly všelijaké dopisy, písemnosti a výstřižky, které tam unikly i slídivému oku auditora Premingera. Kam se poděly, nedopátral jsem se. Snad to někdo učinil, aby mne odnaučil choditi do redakce a sedati tam za svým stolkem. Je-li tato domněnka správná, dosáhl svého.

A dru Aloisu Rašínovi jsem upřímně vděčen.

Z knihy Rašínův památník. Praha: Pražská akc. tiskárna, 1927