Přiznám se, že zážitky z přelomu 90. let se mi vybavují jen útržkovitě, bylo toho najednou strašně moc. Vše se obrátilo vzhůru nohama koncem roku 1988, kdy jsem byl přizván ke stálé spolupráci s Miroslavem Horníčkem. Protože se legendární herec znal s mým otcem i Pavlem Dostálem, už jsme si tenkrát tykali. – Do listopadových událostí roku 1989 jsem ho doprovázel u klavíru především v Praze a okolí. Také jsme pravidelně hráli jako hosté ve Večerním Brně, dnešním Divadle Bolka Polívky. V Olomouci jsem na jeviště nesměl. To bolševik nezkousl, ale toleroval naše výjezdy, pokud byly dost daleko od mého rodiště.
Od ledna 1990 už nám nic nestálo v cestě, takže jsme jeli na jaře téhož roku s Miroslavem do Vídně, a hráli hned dvakrát pro české publikum ve zcela vyprodaném divadle Na Vídeňce. Úspěch byl velký a tak jsme se brzy na to objevili na jihu Moravy, protože nás tam při cestách do Rakous pozvali tamní vinaři.
Běla Horníčková měla početné příbuzenstvo v Kojetíně, kde byly Hovory H spojeny i s rodinnými oslavami. Miroslav měl k smrti rád hanácké koláčky a tak se jimi cpal k velké nelibosti lékařů, kteří poukazovali na jeho cukrovku. Bral to pragmaticky: Umřít později, leč bez vůně a chuti těch nedostižných koláčků, to prý nestojí za to. Radosti života starců jsou především v konání zakázaných věcí.
Dodnes mám v paměti společnou konzumaci do černa spálených špekáčků před vinařskou stodolou kdesi na rakouských hranicích. Sdělil mi, že mu dělá náramnou radost popíjet moravské bílé na naší hroudě a pak se jít vyčůrat na rakouskou stranu. Ostnatý drát už byl tenkrát odstraněn, ale sloupy tam ještě trčely jako memento lidské blbosti.
Ne, že by se zasloužilý umělec Mir. Horníček nestaral dostatečně o své podlomené zdraví. Naopak! Tenkrát bylo v módě absolvovat ozdravnou kúru s pomocí zázračných tabletek firmy herbalife. Strhla se kolem toho velká mela, kdo je neměl, byl mrtvý muž. Běla Horníčková zakoupila pro svého chotě několik balení i s návodem, jak je konzumovat. V Miroslavově verzi užívání vypadalo následovně: Na podnose ležely tři tabletky podivné barvy a sklenička čisté vody na zapití. Na dalším tácku koňak. Pacient vložil do úst první tabletu a zapil ji malým douškem koňaku, stejný postup volil u druhé a třetí. Když došly tabletky i koňak, vypil půl skleničky zatím nepoužité čisté vody. Pak upadl do odpoledního kómatu, ze kterého se po dvou hodinách probudil čilý a připravený na večerní vystoupení. Myslím, že Horníčkova choť o tom malém podvodu věděla, ale nikdy to nedala najevo. Dodávám, že tablety byly podstatně dražší než koňak.
Nejlepší terapií na Mistrovy neduhy byly zájezdy mimo Prahu. Seděli jsme natěšení na zadních sedadlech, vpředu řidič a paní Běla. Jak jsme opustili mumraj velkoměsta, Miroslav ožil a vzpomínal na to či ono, dokud ho nezastavila jeho paní poznámkou, že to bylo všechno jinak a že má paměť děravou jako cedník. Miroslav se nedal a byla radost sledovat, jak se navzájem popichovali. Výjimečně povedený byl zájezd do jižních Čech na jaře 1992. Večer předtím jsme hráli v nedaleké Bechyni, nocleh byl vybrán v Písku.
Vše bylo tenkrát v pohybu. Kam jste pohlédli, rostly jako houby po dešti malé krámky, kavárničky, hospůdky a bazary, člověk nevěděl, kam jen nahlédnout a kde se zdržet. Při dopolední vycházce městem jsme objevili nedaleko píseckého gymnázia nově otevřenou cukrárnu, před níž byly dva stolečky se slunečníky. Když paní Běla zjistila, že pánové míní relaxovat, vyrazila na další obhlídku obchodů. Předtím nám důrazně doporučila střídmou konzumaci alkoholu.
A my najednou byli sami dva. Miroslav zjihl, hledě na nedaleké průčelí gymnázia. Byla velká přestávka a študentíci se tlačili v oknech. A tu vedle mne zazněly verše, Miroslav recitoval Šrámka. Pofukoval mírný větřík a jarní sluníčko nám dávalo najevo svou přízeň. Modlil jsem se, aby ta chvíle ještě prodlela.
Náš společný příběh ale pokračoval. Z cukrárny vyšla dívka v kratičké sukénce a přinesla nám objednanou kávu a koňak. Miroslav se usmál, upil doušek koňaku a zavřel oči. Dlouho se nic nedělo a já myslel, že usnul. Najednou řekl: „Všiml sis, jak nádherné měla nohy?“ a seděl dál se zavřenými víčky.
A mne napadlo, že bych bohům této výjimečné chvíle mohl alespoň trochu pomoci. Zašel jsem do cukrárny, kde chystal talířky jakýsi svalnatý chlapík. Optal jsem se ho, kde je ta mladá dáma, co nás obsluhovala. „Vy myslíte moji manželku?“ optal se kavárník. Ztuhla mi krev, pak jsem se překonal a poprosil ho o dost nezvyklou věc. Zda by jeho krásná paní nemohla odnést skleničku i šálek z našeho stolečku a při té příležitosti by jí spadla jako náhodou na dlažbu lžička. Že by to udělalo Maestru Horníčkovi velikou radost. Mladý muž vykulil oči: „Vy chcete říci, že náš podnik poctil svou návštěvou Miroslav Horníček? – Tak to si dám záležet.“
Asi za pět minut se objevil u stolečku onen voňavý andílek v krátké sukénce, vzápětí zacinkala o dlažbu spadlá lžička. Miroslav otevřel oči a naskytl se mu nádherný pohled, jehož cíl raději nebudu upřesňovat. Trvalo to několik dlouhých vteřin, pak se dívka narovnala a odešla do cukrárny. Miroslav dlouho mlčel a pak jen podotkl: „Tak tomu říkám, Richarde, velejemný dotek erotiky.“ Nikdy jsem mu neprozradil, že tato něžná etuda vznikla tichým porozuměním tří lidí.
Toho večera se čtyřiasedmdesátiletý Maestro, plný mladické euforie, mohl rozdat. Hráli jsme pro písecké publikum i s přídavky víc než dvě hodiny. Když se ho na zpáteční cestě ptala paní Běla, co se s ním stalo, odpověděl Miroslav: „Za to přece může ten tvůj herbalife!“
Rukopis. Povídka byla čtena v Českém rozhlase Olomouc 4. 1. 2020 v pořadu Setkání s literaturou.
Další ukázky z díla autora:
