DÍLA

Chvála Písku

Ale přesto slynulo město hojností a lácí a skupina humanistů, která cestou na Řepici se tu zastavila roku 1560, „chválou za pohostinství a vína, za jídel patero i za raky zasypala levné město“. Ostatně písecká škola „Na bakalářích“ slynula vždy pověstí výbornou a snad i trocha husitského ducha tu zůstalo, kdyžtě i na zvony se tu vyzvánělo husitsky, to jest kladivem. Právo kdysi podle Starého Města přejaté slynulo spravedlností a nebylo pravda, co si o něm napsali v Prachaticích, že „pavučině se přirovnává, jíž brouk proráží, muška v ní zůstává“. Vždyť prý tu uvázl brouk převeliký, pan Theobald Hok, kdysi písař posledního Rožmberka, obžalovaný z falšování testamentu a souzený pro faleš a podvod. Ku podivu byl dobrým básníkem, jehož sbírka vyniká mravní opravdovostí.

Těžkých sto let

Povyky noční, život i řeč nerudná, plná oplzlosti, hádky mezi stranami, to vše zpestřovalo život města skoro sto let. Když se přihodilo neštěstí samému královskému rychtáři a jeho dcera Johanka o květ panenství přišla, byla na nátlak strany protirychtářské na radnici uvězněna. Mimo to rostly potíže s putimskými sedláky, byla starost s myslivci i děkany, také cechy se navzájem hašteřily. O ševcích říkali, že Krista Pána potěhem šlehali, o provaznících zase, že jen ten je z nich bohat, kdo ve mlýně krade, a z takového poštívání byly arciť jen soudy, mrzutosti a nesnáze. Ke všemu ještě přišla francouzská okupace v letech 1741–1742 spojená s drancem, nemocemi a nečistotou. Skončila se na jaře, kdy Francouzi utíkajíce, volali prý „Mon Dieu, Písek“ a o pardon prosili na rynku v košilích. Na sklonku toho století dostal Písek gymnasium, „zlé doby byly u čerta jako Huerta“ a jen písečtí mydláři se zlobili, když se jich někdo ptal, proč mají před krámem na tyči kočku místo lva.

Z knihy Kratochvilné děje naší vlasti, Praha  1952
Chvála  Písku. Těžkých sto let. In: Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980. S. 8.