DÍLA

ČISTÉ RADOSTI

/…/

Příroda představuje evoluční spojení organického a anorganického života. Lidská evoluce je zašifrována v našem genetickém kódu, v každé buňce organismu a může být – teoreticky vzato – kdykoli probuzena. Otisky života nacházíme v nerostné hmotě jako zkameněliny. Z pohledu embryologie, vědy zkoumající vývoj zárodku po splynutí vajíčka a spermie, vede lidská cesta přes obojživelníky, plazy a nižší savce, protože tato raná stadia jsou součástí našeho rudimentárního mozku. Proč si lidský zárodek takto ve zkráceném čase opakuje svou dlouhou přírodní historii? Rupert Sheldrake vidí přírodní zákony jako zvyk. Vyvíjejí se jako pravidelnosti v rozvíjejícím se vesmíru a znamenají evoluci.  Živí tvorové mají instinkty, uložené v paměti, které obsahují zvyky předků. Ukládají se tak vzpomínky i zážitky. Organismy mají paměť, která je dokladem jejich žití.

Kdo a jak dokáže, že fyzikální zákony, jak je známe, existovaly už před vznikem vesmíru? Vždyť i náhoda je průsečík dvou střetávajících se nutností; půjdu-li za větrného počasí po ulici a na hlavu mi spadne střešní taška, octl jsem se v průsečíku síly dané rychlostí mé chůze a síly větru posunujícího uvolněnou tašku se střechy dolů. Je to podobné velkému třesku, prvotnímu původci zrodu všeho kolem nás. Třeba fyzikální zákony zaniknou spolu s vesmírem, ve kterém vznikly.

Planetární síly občas dávají člověku znát, kdo je na planetě skutečným pánem. Uvedu zde vlastní zážitek z povodně v srpnu roku 2002. Poseidón bůh vod zamířil do jihočeských Benátek. Otava se před Pískem začala rozlévat a příď městského ostrova první nabrala vodu. S povodňovou aktivitou přišla noc a břehy řeky se spojily s mořem vylitým z mraků. Po půlnoci výlohy obchodů třaskaly jak kry pod nárazem ledoborce a na hladinu z hloubi vyplavali cínoví vojáčci – boty, šaty, hračky, civilizace. Sirotci domovů mezi kmeny vyrvanými z kořenů. Kristus přibitý na kříži se vznášel nad hladinou sténající řeky, kde jak Titanik zmizel nejstarší kamenný most v Čechách. Helikoptéry evakuovaly ze střech domů ohrožené lidi. Hladina vody s obrácenou dlaní oblohy. Měsíc nad řekou se schoval na za mraky. Vodou nasákl Stříbrný vítr. Zatopený Šrámkův splav. Prostor a čas spojený krutou pomstou krásy. Mrtví vstávali ze snů s výkřikem letícím nekonečnem. V dodekafonii zřícených krovů se otvíralo nebe. Noe se svojí suitou znovu na misce vah civilizace? Odpichoval jsem gondolu v ohraničeném prostoru, který se propadal milimetr po milimetru mezi šploucháním času.

Ukázka z knihy: Bohumil Ždichynec: O člověku jinak. Tajenka a křížovka života. Praha: Aesculapus, 2018, s. 158-159. ISBN 978-80-87200-06-3.