Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje,
myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel.
Přesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje
dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel.
Ne naplano napnou se šlachy, když zde se napínají
a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší,
plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nasávají,
hlavě je jasně, když posedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší.
Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní všechnu svobodu třímám,
volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,
smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám,
želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe.
Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla
až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím.
Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla,
zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším.
A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp‘
do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed.
Jsem volný jak kámen, jenž padne, kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,
mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.
Bohatnu od nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala,
právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,
klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojala
a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se z půdy své nikdy nehne.
Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva,
jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám.
Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává,
já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam.
Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putimská shladí, tkví na rovině, nízká.
Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým.
A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls,
z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k sobě samu.
Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasů našeho dětství,
tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, pestřenou blouznivými kmity,
já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš,
jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něhož line půvab.
Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá,
ocelová sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost,
krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu:
tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec.
Od Hradiště — ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem,
mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku,
kde koupel svěží a svižná — a svěží a svižná jdou přede mnou tam léta
uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes.
Vlníte, vlníte se lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváte
větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi,
rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
ale jím — jako chléb, jako chléb: požehnaná budiž chuti
plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím.
Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody,
hřmot věcí, zvířat a lidí,
a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí,
ona je tak nesmírně blízká,
že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl,
i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít.
A je mi, že zároveň pákami jsou mého srdce,
a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?
Stydno pojednou bedně, že jsem tu jak nahodilý chodec,
bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých,
které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec,
zaslíbil se a sliboval.
Což je-li posměch jejich a jejich msta,
že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem?
Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou,
propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá?
Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se,
zkusmo rvu pákou, zrezivěla děsně v svém loži,
výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá — leč teď
sesmykla se rázem v mou stranu, umdlená nedočkavostí.
Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání,
rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde,
povědomý nyní u mě se staví a já — ne, není to klam —
zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih.
Společný požitek smyslů všech — a tedy já!
Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí.
Umučené kořeny staré splachuje vědomí sily,
bojím se ho a jásám a vím, že to návrat.
—
Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých,
které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly,
bludné vzpomínky polétaly.
Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce
bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,
vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem.
Měňavá pestrost neznalá jednotvárného hukotu svátek,
jimž stejně od tisíce let hučely rodné lesy
bratřím a sestrám slast mučivou navěky vytrvat.
Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květů,
jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne,
a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou.
Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná,
radostí odpočatou příliš mžily se v rodné lány,
srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje.
Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza
zjařmila dřív než zahřměl hrom .Tu stojím.
Daleký obzor?“ – Ó, dobré je to útočiště:
přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt.
Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím,
jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost,
vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat –
nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů,
ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečna,
to pokolení mladé, jež boso jde po cestě – mlatu a mluví
tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím,
pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne.
U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host,
a skývu svoji si chutě skrojím — však jest moje.
Ó, já zde budu míti právo domova — to vím.
Nezradím pochybností.
Zeširoka chtěl bych rozložiti lokty na stole: jsem doma.
Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen.
Ó, rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu!
Ó, nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí —
Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme,
hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí.
Nechť řičí, neslyším — větrné zámky pravdivěji v kámen, zítřejší milost se plní.
—-
Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok.
Jíti — toť všechna má mysl. S vámi — má touha jediná.
Všechny svazky pro tebe, neznámá, neznámý zpřetíná.
Přijmeš mě.
Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země!
Příč tmou proudí jasno ke mně,
že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není. V té víře mé nové zaslíbení.
Tou, země, jsem tobě práv.
Richard Weiner. Doma. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 49-52.
Z knihy Rozcestí. Praha 1918.
