DÍLA

  „To je karma. S tím nic nenaděláš,“ utěšoval mě
Sichi, abych si tolik nevyčítal návrat k prostopášnému
životu.
„Mě taky zlobí. Já, i když si vyrazím
do čajovny, tak stejně vypiju pět piv. Kopni to do
sebe a povídej,“ pobídl mě.

Všechno začalo příchodem Radovana, bývalého
spolužáka z gymnázia. Ten když zrovna nebyl na
scestí stejně jako my, byl na buddhistické Diamantové
stezce. Postil se, meditoval, snažil se dosáhnout
osvícení, nahlížel do zrcadla vlastní mysli,
osvobozoval se. Během toho osvobozování to
nějak přehnal s otevřeností ke svojí družce, se
kterou sdílel společnou domácnost, a nezbývalo
mu než si najít nové bydlení. Tak se asketa, který
se živil zrním a nedotkl se alkoholu, ocitl v pronájmu
se mnou a s Čížou, kterého zlobila karma
ještě víc než mě.

Molitan, který mi nahrazoval lůžko, se posunul
dál od zdi. Dostal se teď mezi Čížovu postel
a Radovanovu rohož. A já se dostal mezi dva principy
všehomíra – jin a jang. Podle toho, kdo byl
zrovna doma, jsem se vydával na severní nebo
jižní svah bytí, do tmavých nebo světlých míst,
do vody a země či ohně a větru. S Čížou jsme na
prkýnko krájeli maďarskou čabajku, špek a zapíjeli
to slivovicí od strýce ze Lhotic.
S Radovanem jsme zobali naklíčenou pšenici
a popíjeli zelený čaj z provincie Jiangsu. Po měsíčním
balancování mezi Pěti Tibeťany a pěti panáky
jsem se rozhodl dát se k Tibeťanům. Po
dýcháncích s Radovanem mi bývalo přeci jenom
líp než po večírcích s Čížou. Skoncoval jsem
s pitím, kouřením, přešel na zdravou výživu, místo
kávy pil meltu.

    „To jsi jedl i to zrní?“ zeptal se nevěřícně Sichi.
„Jedl. To si zvykneš. Dokonce i sójové maso a tofu
jsem časem dokázal pozřít. A jaký jsem měl
zažívání, ne jako teď,“ spolkl jsem mezi druhým
a třetím pivem pastilku proti pálení žáhy a objednal
si zavináče.

     Jaro nabíralo na síle, příroda se probouzela. I já
se cítil jako znovuzrozený. Do očí se mi vrátila
jiskra, v předklonu jsem se dokázal dotknout země,
aniž bych povolil v kolenou, sítí meridiánů
mi proudila vitální energie.
„Dnes bychom si měli vyrazit do přírody,“ kouknul
Radovan z okna na azurové nebe.
„Kam pojedem?“ vybíral jsem zelené lístky
z ranního čaje.
„Na Klácenku. Vezmem to přes Želízy do Mělníka.
Půjdem po modrý k Čertovým hlavám. Pojď
se podívat,“ rozložil Radovan mapu na postel.
Po cvičení tonglen – posílení přirozené schopnosti
soucítění a nacházení významu v bolesti
jsme se vypravili na cestu.

     Cíl zájezdu jsme nemohli vybrat líp. Ve smíšeném
lese se harmonicky prolínala vůně borovic
s vůní květů divokých jabloní. Budníček
trrrrrrrrtal, jak to má na jaře ve zvyku, a Levého
sochy byly třešničkou na výletním dortu. Devítimetrové
reliéfy čertovských hlav, vytesané do pískovcových
bloků, na nás shlížely jako připomínka
dnů minulých, kdy nás vlastní démoni sváděli
ke špatnostem. Zhluboka jsem vdechoval svěží
vzduch, zažíval dříve nepoznanou sounáležitost
s přírodou, cítil, že okamžik, kdy se defi nitivně
stanu novým člověkem, se blíží. Na temeni se mi
otevírala čakra, byl jsem připraven přijmout kosmickou
energii. V tomto očekávání nirvány jsme
dorazili na předměstí Mělníka. Do zahrádkářské
kolonie.

     „Kurva!“ odskočil Radovan od plotu jako vyplašený
zajíc. Tak daleko, abychom se i ve chvílích
úleku zdrželi vulgarismů, jsme na naší Diamantové stezce
ještě nebyli. Na branku jedné ze zahrádek se vrhl pes právě
ve chvíli, kdy jsme procházeli kolem. Nevrčel, neštěkal, jen vyskočil
a narazil předními tlapami na plechová vrátka
a vycenil zuby. Tímto strašením kolemjdoucích
se výborně bavil.
„Ještě, že je za plotem. Jinak by nás sežral.“
„Asi z tebe cítí nějakou negativní energii,“ dobíral
jsem si svého duchovního instruktora.
„Sleduj mě.“ Konečně nastal okamžik, kdy se
ukáže, že jsem zbaven veškerého strachu, jsem
naplněn pouze soucitem a láskou. S maximálním
soustředěním na myšlenku „já i psisko jedno jsme“
jsem pomalu vstrčil paži za plot. Pes bez jakéhokoli
varování vyskočil a zakousl se mi do ruky.
Cítil jsem, jak mi špičák pronikl do středu dlaně.
Místo, abych buddhisticky počkal, až stisk povolí,
trhl jsem rukou zpět a zakousnuté zvíře zvedl
do vzduchu, téměř nad horní okraj branky.
Teprve teď se dlaň roztrhla a čokl dopadl zpátky
na všechny čtyři. Radovan při pohledu na moji
rozpůlenou levačku zbledl. Já bledl přímo úměrně
množství ztracené krve. Usedl jsem na obrubník,
ruku vytrčil před sebe a odevzdaně krvácel.
Snažil jsem se vybavit si nějakou pasáž z knihy
Bolest: dar, který nikdo nechce od doktora Paula
Branda, ale nevzpomněl jsem si na nic, co by pomáhalo.
„Brand je debil,“ ulevil jsem si.
„Cože?“ pohlédl na mě Radovan s obavou, že
ztrácím vědomí, a dál mi obvazoval ruku svojí flanelkou.

     „Jak daleko jste byli od nemocnice?“ zajímal se
Sichi.
„Strašně, tak čtyři kilometry. To bych asi nedošel,
ale měli jsme štěstí v neštěstí. Musím si dát
ještě jednoho, bolí to jako čert.“

     „Ty máš ale kliku,“ zaradoval se Radovan.
„Mně to ani nepřijde,“ bojoval jsem s nevolností
a mdlobou a přitom si nevšiml blížícího se
policejního vozu. Opravdu jsem ale kliku měl. Kolikrát
asi denně projíždí zahrádkářskou kolonií
hlídka? Uklidnil jsem se, teď už nevykrvácím. Policisté
nechtěli, abych jim zaneřádil auto, tak
radši zavolali sanitku.

     „My mysleli, že z vás polezou střeva, když sanitku
volali policajti, a vás přitom spraví pár štychů,“
přivítal mě namísto pozdravu lékař z pohotovosti.
Zlatý medailon se znamením Blíženců se
mu vlivem vrávoravé chůze houpal v rozhalence
na chlupaté hrudi.
„Pojďte dál,“ pozval mě konečně z čekárny do
ordinace.
„Ruku položte sem. Jak se to stalo?“
„Kousnul mě…“
„Nic neříkejte!“ zarazil mě druhý lékař, který
byl opilý ještě víc než ten rozhalený.
„Budeme hádat.“ Nasadil si gumové rukavice
a dvěma prsty otevřel ránu.
„To bych tipoval na rotvajlera.“ Nesouhlasně
jsem pohnul hlavou.
„Vlčák. Nebo pitbul? Taky ne?“
„Buldok?“
„Pánové, nechcete se dát poddat?“ Chápal jsem,
že nedělní služba je nudná, ale miska, kterou mi
dali v sanitce, se povážlivě plnila krví.

     „Dobře, dáme se poddat.“ Blíženec se pustil do
šití. Ruku měl pevnou a jistou, asi to s tou opilostí
mírně přehrávali, aby mě vylekali.
„Tak co to bylo za bestii?“
„Dalmatin.“
„Dalmatin? Ten puntíkatej z pohádky?“
„Ten.“
„Ty vole! Ten snad tak velkou tlamu ani nemá!“
„Dáte si panáka?“ zeptal se doktor nahrazující
sestru. Když ho už nebylo třeba, vyndal ze stolku
štamprdli a postavil ji ke zbývajícím dvěma, které
byly ukryty ve stolním kalendáři.
„Děkuju. Momentálně nepiju.“
„Momentálně nepijete? Tak večer, až to přijde
k sobě, zase začnete. Na to vemte jed,“ přelepil
náplastí fáčovou bakuli a připil mi s kolegou na zdraví
„Jak vidíš, nemýlil se. Včera jsem to ještě vydržel.
Dneska už to bylo k nevydržení.“
„Ti říkám, karma. Ty, i když budeš měsíc sedět
v lotosovym květu, tak stejně řízením osudových
příčin a následků skončíš v hospodě.“
„Ne ne, já se vrátím na vytyčenou cestu a zvítězím
nad očistcem každodennosti.“

     Ale Sichi měl pravdu. Nezvítězil jsem, nevrátil
se na Diamantovou stezku a nedosáhl osvícení.
Naštěstí mě karma, v podobě toho flekatého
psa, dostihla, prokousla mou pýchu a vrátila mě
do hostinců, zpátky ke kamarádům a pivním příběhům.
Zpátky k tomu hladkosrstému životu,
který je chvíli černý a chvíli bílý.

Z knihy: Kaláb, Vít. Dám se poddat. Praha: 65. pole, 2011, s. 115-123.