DÍLA

Historická povídka

 Podzimní mlha tlačila se nad městem Pískem k zemi a zdálo se, jako by chmury své přenesla i na tváře občanstva. Bylo to v říjnu roku 1740. Ač bylo skoro pravé poledne, a že byl čas nedělní, lid po obou náměstích a na prostranství mezi městským kostelem a školním domem „na bakalářích“ v četnějších než jindy houfech stál, nebylo nikde slyšeti ani hlasitého hovoru, neřkuli snad rozpustilého smíchu, jaký mezi selským lidem, z kterého hlavně zástupy sestávaly, bývá obyčejem.
Na věži chrámové zahlaholily všecky zvony a také hlasy jejich nezvaly  k utěšené slavnosti kostelní aneb radostné polední hostině, anobrž promíchány jsouce pronikavým zvukem umíráčku, zvěstovaly smutek pro celou farní obec, celou zemi českou a veškeru říši. A smutný hlas ten přiměl shromážděné tlupy, že se s tichým rozloučením již rozcházeti chtěly. Přišedše do města, nabyli venkované neočekávané zprávy, že se byl císař Karel VI., poslední po meči z proslaveného rodu Habsburků, se světem rozžehnal.

….

Tak byla také písecká předměstí minulého století jednou zahradou promíšenou polnostmi, ve kterých stály úhledné domky, jako malé letohrádky. Na dolejším Budějovickém předměstí táhly se za bělidlem vzhůru zahrady k pyšné Šardonce a od bělidla v jedné řadě s řekou byly sady po celé pravé straně Rybářské ulice. Též protější domky koželuhů a rybářů střídaly se se zahrádkami, jež od vody jen mocné topoly a vrboví dělilo. Na závěrku ulice při Zelenkově mlýně a za zahradou Vondráškovou sídlil sporý tehdejší předměstský průmysl. Nepotřeboval ani mocné síly parní, ba ani blízké síly vodní z řeky Otavy, anobrž malý potok, který s Novosedlských strání a lučních pramenů dolů sbíhal, postačoval úplně. Po pravém břehu potoka od jeho ústí stála nad Tollovou zahradou Hachova kovárna a výše nad ní měl tehdáž vyhlášenou slévačskou dílnu svou cínař Hanseln, z Bavor přistěhovalý. Po levém břehu stála níže chata cvokaře Schäffera, též cizozemce zde usazeného.
Nízkou střechu chaty cvokaře zakrýval bez ze sousední zahrady Vondráškovy, hražené proti potoku vysokou zdí. Vejděme k Vondráškovým, vždyť jsme tam matku Svatoňskou ani do světnice nepozvali.
Jest již odpoledne, neb slunko za řekou k planině černých polí se sklánějící posílá kradmo rudý žár do oken velké pekařovy jizby. Uprostřed stojí ohromná pec, která skoro čtvrtý díl celé jizby zaujímá. Na straně pece k oknu  obrácené stojí široký a dlouhý pekařský vál, kdežto na druhé straně ke dveřím táhne se lavice.
Na této lavici odbýval schovanec Svatoňských, chasník Pavel, svůj krátký odpolední spánek.  Že slyšel dvéře v kuchyni, která byla za jeho hlavou, rázně bouchnouti, probudil se, protíral oči, a natahoval a zíval, že bylo strachu, že mu nad ním na krbu stojící kocour d úst spadne. Na krbu stál hrnec, do kterého se kocour dobýval. Pavel máchl rukou – kocour byl na peci a hrnec na zemi!
Při tom třesku otevřely se dvoje dvéře. Jedny šly do malého pokojíku a těmi rychle vyběhla pekařova dcerka Manča. Bylo to čiperné stvoření, jejíž modré oči a bledé vlasy mnohého jonáka zastavily, když dívka sváteční doby pod městským loubím za otcovým krámem stála. Již chtěla se dáti do veselého smíchu, vidouc Pavla, jak mu mléko z jeho kaštanových kučer kape, když se tu z druhých dveří, od předsíně vedoucích, ozval otcův prudký hlas.
„Ty, neopálené pometlo,“ pravil mistr k Pavlovi, „zase nevíš v rozespalosti, máš-li na rameně hlavu nebo tuřín. Tady jsi vylil mléko na zadělání housek. Hybaj na dvůr a chystej dříví do pece!“
„Kde jest Josef?“ obrátil se otec k dceři.
„Bude někde přede mlýnem,“ zarděla se dívka, neboť byla před chvilkou s ním s okna hovořila.
„Zavolej ho; ty vezmeš krůsnu a půjdeš s ním, než Pavel dříví připraví, na zahradu zimní hrušky trhati. Josef bude hrušky česati a ty je sbírej. Teď se ale toč!“
Manči nemohlo se státi lepšího potěšení, jako byla tato úloha. Pavel, štípaje dříví, více hleděl po hrušce vzadu na zahradě stojící, než po sosnových polénkách, jež měl na tenko štípati.
Když byl Josef plnou zástěru hrušek natrhal, nesypal je dolů do krůsny, ale slezl se stromu a přitočil se k Manči, jako by jí hrušky podával.
„Marjánko,“ šeptal.
„Co chceš, Josefe?“ ptala se ona nesměle.
„Pavel vypravoval dnes v mlejnici, jak matka tvoje slíbila otci Tomášovi od dominikánů, že nebudeš nikoho než Pavlova.“
„A tatínek?“
„Inu, tatínek … víš, že má Pavel peníze a postoupí-li mu otec místo, může se státi jedním z dvanácti pekařských mistrů píseckých.“
„Ach to je smutné,“ vzdychla dívka.
„A ty nic víc k tomu neříkáš?“ ptal se hoch dojemně.
…

       Uplynul o.d našeho vypravování celý rok. V první neděli adventní r. 1741 bylo hlučno v domě „U tří korun“, stojícím v loubí mezi radnicí píseckou a dvorem dominikánským. Podloubí, ač byla na děkanském kostele již devátá hodina z večera udeřila, bylo oživeno chudším lidem městským, který zvědavě naslouchal hluku z přízemní jizby přicházejícímu. Odtamtud šly zvuky jako z velkého rojiště včel, mezi to klapala víčka cínových džbánků a duněly rány pěstí do stolů mlátících. Velká jizba šenkýře Pasovského byla dnes těsna pro lid, který obsloužen aneb aspoň jednou přítomen býti chtěl. Jedni seděli na lavicích a druzí na stolech, až pod nimi křížové nohy měkkých stolů sténaly.
Uprostřed jizby kolem kulatého stolu byli váženější měšťané a mezi nimi i pod okny sedícími tlačila se tlupa, která nikde místa neměla.
„Rezek ať mluví, Rezek, ať mluví,“ volalo se z jednoho kouta.
Vyzvaný byl vytáhlý a hubený chlapík, takže z lavice, kde vyvstal, hlavou byl zároveň pod samé klenutí.
„Ctění spoluměšťané,“ počal pronikavým hlasem svým řečniti, „pana primátora vůlí“.
Jen pronesl slovo primátor a již byl zase z lavice dolů, neboť si tím žádné přízně, jaké sám primátor u lidu neměl, pro sebe nedobyl.
„My nepustíme nikoho do města,“ hlásal jiný, který byl na jiném místě povstal.
„Kahoun má dobře, nikoho nepustíme do města,“ křičeli sborem jeho soudruzi.
„My podáváme protest proti usnesení našich pánů starších, „ pokračoval v tom smyslu kovář Lopatka. „Nás cechů se ani neptali. My protestujem!“
„Dobře učinili páni radní,“překřičel všecky pisklavým hlasem jeden z okolostojících. „Jsme slabí, abychom se bez vojska císařským, anebo Bavorům opřeli. Nemáme ani zásob, ani zbraně…“
„Snad nechceš nám půjčiti svůj jehelník s rezavými jehlami, který leží v koutě na okně, co jsi se stal literákem?“ smál se mu druhý a ostatní po něm.
Tu vystoupil podle zdání muž nepatrný, jindy bledý, avšak nyní tváře rozčilením uzardělé na svou židli a spatřivši jej, utichlo veškeré shromáždění.
Byl to soukeník Mlejnek, muž z lidu, který méně při svém soukenickém stavu prací, jako v shromážděních vtipnou hlavou a dobrou výřečností vynikal.
„A není to jen naše město, ale celá česká zem. Pruský princ Fridrich vpadl do Slezska a půjde-li mu dobře, jako dosud, snad se i k nám podívá. Bavorský kurfiřt Karel táhne od Pasova zrovna na naše město a k Budějovicům jede Lichtenstein s maďarskými rejthary. Ať přijde ten neb onen k nám dříve, nebude nám nikdy valně dobře. Tu bude nejlépe abychom dbali sami, jak můžeme, o svoji kůži, aby nepromokla. Kdyby se i s nebe lilo jak s věder, bude nám vždy dobrý nějaký starý, třeba slátovaný plášť. A takový starý slátovaný plášť máme. Chtějí-li naši páni na radnici zmoknout, ať si tedy zmoknou. My nezmokneme, neb máme ten starý plášť a to jsou naše městské výsady, jež nám byl jeho cís. Milost král Ferdinand Třetí před sto lety dobrotivě navrátil.“
….

S velkým pokřikem přijali přítomní tato slova a řečník pozdvihl hlasu svého i mluvil dále: „Máme otevříti brány městské nám Píseckým již dobře známým francouzským paličům, které si bavorský kurfiřt na pomoc byl pozval? Anebo máme sem vpustiti krobáty a pandury, kteří sem také táhnou, aby nás vyhubili jako kdysi Buquoyovi Vallóni? Ti i ti vyprázdní naše měšce, vyjedí naše špižírny a proto zejtra jdeme na radnici. Ať si páni prodají svůj rozum třeba na lžíci čočovice, my nepovolíme! Zejtra jdeme na ně na radnici!“
….

Skutek předešel vší radě. Hned druhého dne po hlučné schůzi u „Tří korun“ stály dvě setniny Francouzů před Budějovickou branou a byly do města vpuštěny. Vzpurné měšťanstvo neodvážilo se vystoupiti proti primátorovi a celému magistrátu, který as o čtrnácte dnů později slavně vítal bavorského Karla Alberta i jeho najatou zbrojnou čeleď. Bylo ovšem teskno kolem srdce. Jenom když uzřeli paty těchto žoldáků za svatohorskou kapličkou, volně sobě oddechli, nikoli však na dlouho. Ke konci listopadu usadil se jiný voj Bavorů a Francouzů dílem v městě, dílem v polích a domcích na předměstí za Pražskou branou. Bylo to v noci po sv. Cecílii. Měsíc v první čtvrti nesměle vyskakoval ze sivých oblaků, jež podzimní vítr po obloze proháněl. Hrad písecký skrýval se v temnotě jako kamenná hádanka, kdežto kostel sv. Kříže při klášteře dominikánském jasně se ozařoval z proudících vln Otavy.
Mlynář Zelenka na prostředním mlýně obcházel té doby mlýn v průvodu stárka Františka, neboť bylo neradno ve mlýně s jedné strany osamělém, aby jediný člověk stráž měl, zdali se některý z vyhladovělých Bavoráků v pozdní noci po kusu chleba anebo po píci pro koně nepídí, nedbaje na kázání jezovity Walpacha o sedmém přikázání. Francouzové a Bavoři neloupili, ale oni brali – kontribuci, že nezůstala otep slámy na dvoře a hrst sena za vikýřem.
Mlynář a chasník zastavili se na zájezku,odkud bylo viděti po vodě a proti vodě, jakož i na druhý břeh. Voda mocně šuměla, valíc se přes žulovím dlážděný jez a kypíc v písčitém a křemelitém podjezí stříkala až k nohám jejich.
„Nevidíš nic Františku?“ pravil po chvíli tichým hlasem mlynář Zelenka a vzal chasníka za rameno, toče jím vzhůru k mostu. Chasník neodpovídal, ač v tutéž stanu hleděl. Po kamenném mostě, pokud bledý svit měsíční se za mrakem ukrýval, bylo viděti dlouhé řady vojínů, jichž zbraň se leskla, dílem na koni, dílem pěších od Pražské brány ven na Pěník se beroucích. V městě ani v průvodu nebylo světélka.
„Nevím, pane otče, co to znamená, „ šeptal po dlouhém mlčení František.
„Mně se zdá, že ta sběř francouzská má husí kůži před Lobkovicovými husary, kteří prý k nám jedou od Budějovic. Jdi, vzbuď Vaška a podívej se s ním ke stájím, zdali nám jediného koně s sebou nevzali. Já zde posečkám.“
Chasník odešel. Mlynář neodvrátil zraky od mostu, kde se polotmavé, polosvětlé postavy ještě míhaly. Noční průvod poznenáhla končil a na mostě nebylo zříti než obě sochy Ukřižovaného a sv. Jana z Nepomuku. Mlynář chtěl již se obrátiti k mlýnici, když se pojednou od města zase houfec tentokráte jízdných postav na mostě  ukázal, avšak střelhbitě zase zmizel. Vítr zanášel za nočního ticha až k mlýnu klapot podkov na tvrdé mostní dlažbě znějících.
….

       Výbuch prachu na poli za nejsv. Trojicí nebyl jediným ohněm, který písecké občanstvo r. 1741 v listopadu a prosinci znepokojoval. Francouzové vrátili se v krátké době od Prahy zase do Písku a že uhodila třeskutá zima, pálili stodoly, střechy, kůlny, ploty, a co k spálení bylo. V kostele sv. Kříže rozdělali si k zahřátí mohutný oheň a týrali otce dominikány, takže jich několik zemřelo. Mezi zemřelými byl také starý otec Tomáš, ochránce Pavlův. Po Novém roce vypukl v městě přelidněném mor a bral s sebou napořád přítele i nepřítele. Vedlo-li se zle měšťanstvu v městě samém, nebylo i na předměstích, jež byla vymořená chasa francouzská a bavorská před  zimou vyjedla, lépe. Pevné posádky od mostu dolů nebylo, neb rejthaři císařští dojížděli z Hradiště, Smrkovic a Semic až k samému městu.
….

Bylo to smutné jaro léta následujícího. Na stromech ovocných nezazvonila hlasem svým pěnkava, aby vítala nejvábnější období slunečního svitu. Nebyloť stromů, ježto je nepřítel k zatápění bytů a táborů vykácel. V mlýně běžela voda na jalovo a mlýnská kola neklapala, nebyloť čeho mleti. Chasa žila v mlýně jen k obraně pozůstalého skrovného majetku a skrývala se s rodinou mlynářovou v malém zákoutí, neboť z obydlí je všecky byli Francouzové vytlačili. Na polích osení nevzcházelo, neboť nebylo ničeho seto a i tu lebedu, která sama si z nevzdělané země na boží světlo vystoupiti troufala,vytrhal chudý lid, aby ji vařil a požíval.
….

 „Mladý člověče, máte příležitost získati si přízeň jeho královské Milosti Karla VII. A učiniti základ k svému štěstí.“
„Mluvte jen, pane písaři,“ zvolal dychtivě mladík, „a půl života nasadím.“
Písař se stavěl, jako by o nasazování života neslyšel, i domlouval chasníkovi dále:
„Také dostanete skvělou odměnu hned napřed“ a ukazoval při tom sáček se zlatem.
„Oč jde?“ optal se Václav tím horlivěji.
„Vy pracujete od mládí zde v mlýně a znáte řeku Otavu na všech místech?“
„Znám více jak na hodinu dolů i nahoru.“
„Převedl byste zdejší vojsko Jeho král. Milosti bezpečně a pohodlně na druhý břeh k Topělcům, aby se císařským vyhnulo?“
„Převedu. A kdy?“
„Toho dne po nejsv. Trojici záhy z rána.“
„A odměnu?“
„Polovici hned a polovici po návratu.“
Písař Gerl vyňal měšec a dal Václavovi několik dukátů na ruku.
Francouzský kuchař dobře viděl, ač zpovzdálečí, jak Gerl mlýnskému chasníkovi zlaťáky dává. Byl tu však jiný ještě, který viděl i slyšel, co se dělo. Mlynář Zelenka stál v témž čase náhodou v mlýnském přístavku, kde prohlížel všecky škody spoustou nepřátelskou a zanedbanou opravou způsobené. Ještě téže noci vypravil stárka Františka do císařského tábora, aby o zamýšleném útěku Francouzů z města zprávu dal a vojsko císařské bezpečně přes vodu k městu převedl.
Dne 8. června 1742 přešlo císařské vojsko šťastně přes mělčiny pod volšovským mlýnem, přepadlo město od Pražské brány, dobylo je a tu Francouze, kteří v Čechách na svou zdvořilost zapomenuli, poznovu učilo domácímu mravu říkati: „Pardon, musijé“ (Milost či odpuštění, pane!)
….

„Tak si zde naposledy oheň rozdělám,“ zašklebil se francouzský kuchtík, „aby pamatovali na moje umění.“
Podpálil dřevěnou boudu, od boudy vzňal se celý dřevěný mlýn, vítr od vody vanoucí zanesl oheň naproti k stavení pekaře Vondráška a vedlejší mlýnské hospodářské stavení, kde se dobytek od žlabů utrhal a jediný kůň daleko do sousedních lesů zaběhl. Mlýn až po samou vodu vyhořel.
….

Zle si počínal pekař Vondrášek, vida hořeti krov nad svojí hlavou. On, manželka, dcera, oba chasníci Josef a Pavel pomáhali vynášeti, co bylo po nepřátelském hospodářství zbylo. Hrstka malá byla toho všeho, co stálo na zahrádce pod kouřem vanoucím nad starým stromem. Vtom, když již z přední části krovu celé trámy k mlýnské straně padaly, vzkřikl pekař zoufale: „Moje peníze, moje peníze!“
Sotva jej matka i dcera udržely, aby se sám po žebříku na zadní část půdy, odkud se již dým ve velkých kotoučích valil, nevyškrábal.
„Pavle, Pavle,“ volal, „spas mé peníze!“ O Pavlovi, ač při vynášení pomáhal, nebylo památky, sebralť raději své nohy na ramena a běžel domů k matce do Svatonic.
V nejhorším okamžení vyskočil starší chasník Josef po žebříku na nehořící posud konec půdy a přinesl mistrovi jeho poklad. Věděl o něm dobře, ač se tím nikdy nechlubil.

….

O rok později, totiž v květnu byla velikomyslná panovnice Marie Terezie v Praze korunována za královnu českou a město Písek slavilo první svoji městskou slavnost na upamatování, jak bylo prosto moru francouzského a zkvétalo i zvelebovalo se k potěšení všech.

….

V témž roce, kdy se slavné nastolení prvé dědičky trůnu habsburského v Praze dělo, dal mlynář Zelenka dceru svou stárkovi Františkovi a pekař Vondrášek chasníkovi Josefovi. Pavel uchopil se v domově svém na místě pekařského mísidla rolnické botky.

Z knihy Svátek, Josef. Z pěti století. 2. díl. Praha: F. Topič, 1928. S. 191-216.