DÍLA

Máme-li něco nebo někoho rádi, upadáme do rozpaků, když jsme nuceni svou lásku odůvodnit. A proto je moc těžké napsat na dvou stránkách, proč mám rád město Písek, mé druhé rodiště. Dvě stránky, to není ovšem málo. Staří Číňané dokázali uložit do čtyřverší tolik, co jiní, stejně staří, ale méně moudří, do celých knih. Není to také mnoho. Vždyť jenom výčet topografických znaků města, které podle poněkud šarlatánské nauky B. Janského dávají dohromady tvářnost a povahu nejen člověka, ale i měst, by sám vydal na celou knihu.
„A je to Písek, je to zas on…“ Pořád to bude on, i když se tu a tam něco zbourá, protože něco nového se zase postaví. Krajíce starého města ubývá, ale to nové kupodivu stárne, včleňuje se do snů a povědomí nových generací. Jen génius loci se vznáší stále nad stejným místem a
s neúnavnou péčí udržuje startovací můstek, z něhož se úspěšně odrazilo do světa už tolik rodáků.

      Písek má mnoho krásných míst, ale začnu parkem, Palackého sady. Aby město mohlo nabrat vzduchu do těchto zelených plic, musel se zasypat hradební příkop. Tehdy počátkem 19. století, už město nikdo neobléhal, ale začato se nalévat čerstvou a zdravou krví venkovanů, kteří vytlačili svá obydlí daleko za hradby. V sadech sídlí i restaurace U Reinerů. Vztahy Písku k Praze byly vždy pevné a důvěra oboustranná, jak svědčí stará reklama na tuto Alšem a Heydukem proslavenou hospodu: „Vyhlášený plzeňský Prazdroj, jakostní vína, prvotřídní kuchyně. Nájemce: Josef Černý, dlouholetý majitel staré vinárny „U Studiu“ v Praze na Malostranském náměstí.“
Z parku je jen skok na kamenný most, který „neomylně starší jest pražského“. Dodnes vidím, jak odolává obrovské povodni v roce 1954, kdy na jeho jindy tak hrdě vyklenuté hrudi hlídkovali jen ženisti v plovacích vestách.
Řeka Otava dělí město na dvě nestejné části a dodává mu kouzlo, jaké poskytují Vltava, Seina a Něva svým mnohem slavnějším velkoměstům. Je tak krásná, že je lépe se jí dotknout básní:

Tak jako dnes řeka už před léty voněla
naši budoucnost na svých zádech nesla
Pestré prapory děvčat pleskaly o překližku tajemství
kterou jsme měli prolomit už pozítří
Naše sudy piva a vína už zrály
a parta zbytečných zlozvyků
kouřila za rohem doutník
Tramvaje spaly v remízách
jako teplé fretky
Ale už se tiskly naše letenky a lodní lístky
Matky marně utahovaly kokóny
touha zpívat už cloumala řasami hlasivek
a pysky parku vydaly první upotřebitelné hlásky
V zanícených kloubech se netrpělivě vzpínala vesla…

      Písek hostil ve svých zdech básníky vždycky a hostil je dobře, jak svědčí verše Adolfa Heyduka, věnované dnes už zaniklému pensionu:

„U Malířských na hospodě
v nejlepší se žije shodě
Přijďte, aby zkusili jste
strava dobrá, pivo čisté,
a co tkne se obsloužení
nad Malířských vůkol není“

      Vlastně jsem se svého úkolu bál a teď bych v něm rád pokračoval. Ještě jsem „píseckého chodce“ nezavedl do domu, v němž bydlíval žáček Mikoláš Aleš, do domu U koulí, kde Fráňa Šrámek poprvé zahlédl propast mezi skutečností a snem, do domu, do něhož jednooký Otakar Ševčík lákal houslové talenty z celého světa jako noční lovec hmyzu, do obyčejného občanského domu, v němž za svého píseckého pobytu bydlívá čestný občan města Josef Rybák …
Ale je to dobře, neříci o své lásce všechno. Ani bych to neuměl. Tím hůře pro mne, tím lépe pro krásné město Písek.

Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980.
Z almanachu Dvě stě let píseckého gymnázia. Písek: Gymnázium Dukelských hrdinů, 1978.