DÍLA

Hrobovým jakoby cizím hlasem jal se farář předčítati proklamaci k válce — ke dvojí válce — do které se Rakousko zapletlo s Pruskem a Itálií současně.
Ženské se hlasitě rozplakaly a muži svěsili hlavy na prsa.
Tak tu to mají potvrzené, o čem se už dlouho mluvilo a psalo, černé na bílém četl to farář z kazatelny a přibil pak na dvéře chrámové. Bude vojna — bude!
Ženy se rozešly, ale muži jako jindy v kroužcích stáli ještě dlouho před kostelem. Čtveráctví vytratilo se jim z očí, smích zmizel z jejich tváří… „Bude vojna — bude“, jako hrana znělo všem v hlavách i v srdci.
Vtom brankou hřbitovní vycházeli k nim pan učitel Dominik Jelínek s farářem. Beze slov hrnuli se hned k nim muži.
„Zle bude“, chvějícím se hlasem promluvil farář a svěsil hlavu. Tím postesknutím prolomil ticho a už sypaly se otázky: „Kdy to začne?“ — „Kam poženou náš pluk — náš — jede­náctý regiment?“ — A je-li pravda, že sám majitel našeho pluku — sám princ Albert ze Sas že přijde — Sasáci s námi že se spojí?“
„Dvě armády budou — dvě — severní a jižní“, rozhodil farář ruce — „toť jisto — protože ze dvou stran napadnou nás
dole Taliáni — nahoře Prusáci — na dvě fronty třeba se bít — a těžko vědět — kde bude stát písecký pluk. Teď leží v Tridentu a tam asi zůstane — a půjde do ohně proti Itálii — ale setniny, co zbyly v Písku — ty povedou tam, kam nejblíž, k Jičínu někam — Pán Bůh buď s námi“, dodal ještě a zmizel ve své faře — odešel bolně a trapně dojat… Nemohl se déle dívat do úzkostlivých zraků Cimburovi ani Kolaříkovi, Vla­chovi ani Kavalírovi. — „Zapřáhni — pojedeme do Písku“, poručil na dvoře kočímu a po chvíli už volal na sedláky — kteří tu dosud stáli jako těžký, hustý mrak: „Jedu do Písku — bude-li možná vyzvědět něco — povím vám po požehnání“ — z kočáru tak zavolal a už se schoulil do jeho kouta a po zvyku hodinky vytáhl — mechanicky se na ně podíval — zastrčil je — ale kolik je hodin nevěděl — koním na nohy se díval — ale neviděl jich. — „Bude vojna — bude“, bzučelo starou jeho hla­vou. Spoléhal hlavně na setníka Hrozného z Bojemilů v Písku — ten že mu poví, co bude s píseckou pěchotou a klatovskou jízdou — poví něco o naději na vítězství, o generálech, kteří budou komandovat, ale marně se těšil. V Písku šlo o život. Zástup lidí na velkém náměstí obléhal kasárna a otevřenými vraty bylo vidět na prostorný dvůr až ke skladištím a starému hradu. Koně a vozy, důstojníci i vojáci tísnili se tam uvnitř — bedny a kufry vynášeli ze zásobáren — tamboři a trubači zkoušeli signály — šavle se brousily, pušky a náboje pozorně se prohlížely. Chvílemi zazněla veselá písnička vojenská — slovům nerozumět — ale bujná melodie nakazila množství a brzy zpívalo se i před kasárnami. Páni i dámy tu promenovali a šel-li voják kolem, doutníky mu podávali — slávu provolá­vali a vojáci z oken kasáren mávali čapkami a hrdinně ujiš­ťovali: „nedáme se“ — „nic se nebojte“ — „naši vyhrajou“ — „čepicemi hnidy pruské potlučeme“ — „rozsekáme všecko“ — i potlesk se ozval a hudba ostrostřelců zahrála tuš na ná­městí. Byla to nálada povznesená, bezstarostná, chvílemi až masopustní — opojovala a podmaňovala, strhovala s sebou jako povodeň kdekoho, i faráře Skálu. S nikým rozumného slova promluvit nemohl, k nikomu se nedostal — ale přece byl rád, že jel. Mnohem volněji mu zde bylo — než tam doma v Putimi ráno před kostelem… Všechny chmury se tu roz­pustily, všechny starosti pohltilo tu až bezuzdné veselí.
„Vyhrajem, jistojistě vyhrajem“, volal už z kočáru — „do Písku jděte — lidičky drazí — do Písku přesvědčit se na vlastní oči“ — zrak mu při tom nadšením zářil, vysoká po­stava směle se týčila a tvář celá jako proměněná měla slav­nostní vzhled.
Jako jiskra do sudu prachu hozená — tak účinkovala slova faráře Skály. „Vítězství naše! Juchuchu“, zajásali lidé a roz­běhli se do Písku.
V Písku na rynku — malém i velkém — táboří pěchota — stojí kanóny a vozy s municí. Děti i dospělí obklopují vojáky — a mluví s nimi — jíst a pití jim nosí — a vojáci samý zpěv, samý smích.
„Naši — naši — to jsou naši“ — strhne se pokřik. Otevře­nými vraty kasáren — tak jako by vytrhl čep z ohromného rybníku Milavy u Drhovle — valí se proudy vojska. Kapela hraje Radeckého marš — také šavle důstojnické svítí se ve sluníčku jako stříbro — bubny do kroku víří — a vojáčkové jako strunky natažení — prsa vypnutá — defilují kolem ně­jakého generála se zeleným peřím a zlatými portami… „Zpí­vejte, hoši“ — vykřikl Hrozný na svoji setninu — setník Hroz­ný — pravý otec svých vojáků — sám začal a vojáci za ním:

Jedenáctej regiment
Saskýho je prince —
do vojny se šikuje
na píseckým rynce.
Princ — Alberta regiment
mašíruje polem —
nespatříš mě, má milá,
víc za vaším stolem.
Píseckej náš regiment
po krvavý řeži —
kde pak zůstal tvůj milej?
V poli — ach — tam leží.

Jindřich Šimon Baar. Pruskorakouská válka v roce 1866. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 30-32.
Z knihy Jan Cimbura. Praha 1908.