DÍLA

Počátek příběhu
Již od mládí jsem byl členem Junáka a vytvořili jsme společně velmi soudržnou skupinu několika stálých členů. Podle okolností se k nám přidružili ještě jiní kamarádi, někteří zase odpadli, když u nich převážily jiné zájmy.
Po rozpuštění Junáka v r. 1940 jsme se samozřejmě nerozešli a pokračovali jsme jako trmpská skupina.
Místem naší hlavní aktivity bylo údolí Otavy pod Pískem ke Zvíkovu a pak oblast na Vltavě mezi Červenou a Zvíkovem a údolí Hrejkovického potoka. Výše uvedené lokality byly vždy, prakticky až do napuštění Orlické přehrady, klasickým územím píseckého trampingu.
Bývalý vedoucí skautského oddílu – Jan Sdrog – měl chatu na Otavě poblíže Tuklek, kde se říkalo „Na Cukavách“ podle blízké samoty.
Písek byl v první době okupace na okraji tehdejších událostí a nijak se nelišil od tehdejších menších a méně vznamných měst.
My jsme pak pokračovali v pravidelných návštěvách našich oblíbených míst – stejně se tehdy nic jiného dělat nemohlo. V sobotu odpoledne jsme vyrazili do přírody a v neděli jsme se vraceli. Já sám jsem se učil u firmy Adolf Raab strojním zámečníkem a po vyučení v roce 1941 jsem studoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Písku.
Myslím, že jsme si tehdy ani moc realitu války neuvědomovali a také ani starší generace. Ta totiž pamatovala a prožila i na frontách první světovou válku a měla tendenci porovnávat německou okupaci s tehdejšími poměry za Rakouska-Uherska. Asi ve smyslu: přežili jsme první válku, nějak přežijeme i druhou. Na frontu nemusíme, válečná omezení sneseme a stejně to Německo nakonec prohraje a bude zase republika. Že by mohl být výsledek války jiný, to nikoho ani nenapadlo a prohra Německa se prezentovla jako prostý fakt. A když Němci někoho zavřou, nakonec ho stejně pustí.
Ale brzy se ukázalo, jak jsme naivní. Příchodem Heydricha se poměry podstatně změnily a po jeho likvidaci se veškeré iluze rozplynuly a ukázala se drsná skutečnost. Popravy, zatýkání a deportace do koncentračních táborů byly na denním pořádku. Ukázala se pravá tvář nacismu a vyhlazovací války.
Již v roce 1939, krátce po okupaci, začaly kolovat různé pověsti o odboji, o naší armádě v zahraničí a činnosti některých státníků v náš prospěch. Z hlediska pozdějšího vývoje byly krajně naivní a přehnané, pokud to nebly přímo fantazie. Národ je ale pěstoval a utěšoval se jimi asi podobně jako malé děti pohádkami.
Heydrichiádu jsme celkem přestáli apokračovali jmse ve své trampské činnosti. Ta část lesa, kde měl kamarád Sdrog chatu, kam jsme často chodili, náležela obci Tukleky, ale v sousedství bylyl lesy města Písku, které měl na starosti hajný jménem Dráb. Ten se znal již z dřívějších dob se Sdrogem. Kromě toho měl jeden náš kamrád strýce na samotách Pazderny. Ten tam měl menší hospodářství a provozoval činnost kolářskou, jak tehdy bylo ve vsi obvyklé. Oba výše uvedení chodili tu a tam ke svým známým na návštěvu, hlavním důvodem bylo obstarání nějakého proviantu.
Někdy na jaře roku 1943 (nemohu přesněji časově vymezit) přišli nezávisle na sobě s tím nejpřísnějším tajemstvím, že se v okolí pohybují zahraniční parašutisté. Bylo tehdy po heydrichiádě a pověsti o parašutistech byly velmi rozšířeny.
Ač to bylo „nejpřísnější tajemství“, zanedlouho jsem to slyšel i v Písku a myslím, že si to navzájem sdělovala půlka města. Nebylo to snad ve zlém úmyslu, ale nutno pochopit tehdejší hlad po novinkách, ať už byly jakéhokoliv původu. A myslím, že široká veřejnost zůstala dětsky naivní a nepoučila se heydrichiádou. Každému, kdo trochu logicky uvěžoval, muselo být jasné, že gestapo o pobytu tří „agentů cizí mocnosti“, jak se tehdy říkalo, nemůže nevědět.
Gestapo o nich dobře vědělo, nechalo je vytvořit početnou a hlubokou ilegální organizaci a potom, myslím počátkem srpna, naplno udeřilo. Byl zatčen hajný Drábn, statkář Charvát z Oslova, Vlk z Pazderen (strýc našeho kamráda), hajný Bártík a mnoho dalších. zatýkání pak pokračovlo ve vlnách celý podzim roku 1943. Byl zatčen kamarád Sdrog, pak i kolega Vítův z naší bezprostřední blízkosti a asi okolo dvou set občanů města Písku. Písečtí tehdy žili v neustálém napětí a stresu, kdy na ně dojde řada. O pobytu těch tří „parašutistů“ tehdy věděl nepřímo snad každý, a to už byl hrdelní trestný čin.
Já jsem se osobně nějaké organizace neúčastnil, ale věděl jsem o pobytu „nepřátel říše“ a utěšoval jsem se, že takových jako já je mnoho a že o mně nikdo neví. Dočkal jsem se ale 28. ledna 1944, kdy jsem byl zatčen. Spoléhal jsem na to, že mi nikdo nemůže nějakou přímou účast dokázat, ale zklamal jsem se. Byl jsem totiž obviněn z ozbrojování a přechovávání zbraní, za což byl bez milosti trest smrti. Abych vysvětlil, jak to bylo, musím se vrátit hodně zpět.

Miloš Blažek: Přežil jsem v Moravcově pekle. Autentický příběh z Písecka. Prácheňské nakladatelství Písek, 2003, s. 8-11.