DÍLA

Vzpomínka na milého přítele prof. dr. Čeňka Zíbrta

Roku 1925 napsal jsem a ve Zvonu uveřejnil báseň „Pod Markomankou“, pojatou nyní do mé, na ten čas poslední původní knihy básnické: Nové jihočeské melodie. Báseň tu věnoval jsem prof. dr. Čeňku Zíbrtovi, neboť byla to báseň o něm a o mně. Vylíčil jsem v ní, jak jsme se jako gymnasisté
o prázdninách na Zvíkově prvně setkali a hned přilnuli k sobě, cítíce v duších svých vyšší cíle, a jak pak naše přátelství trvalo celá dlouhá léta, srdečné a ničím nezkalené, a co a jak se nám splnilo
z našich snů a tužeb, které již tenkráte v tom mladistvém věku naplňovaly naše srdce i duše.

Zíbrta má báseň potěšila a dojala. „Můj drahý příteli, – píše mi 28. III. 1925 – posíláš mi báseň „Pod Markomankou“, kde líčíš setkání naše první na Zvíkově a obsah tehdejší naší rozmluvy. Píšeš tak dojemně, tklivě, že mi slzy vytryskly… Děkuji Ti srdečně a prosím Tě, abys mě rád měl i nadále. Jsi hodný můj, zlatý hoch a potěšil jsi mne svou básní. Ukládám si ji na památku a po mé smrti přijde i s mými dopisy do knihovny Národního musea v Praze, kterému již po 35 let poctivě sloužím. Rád bych se Ti, příteli milovaný, rád odvděčil, jak se mi příležitost naskytne. A s tou schůzkou na Zvíkově – byl bych tak rád, kdybychom se tam (zase) setkali… Co vody pod ním zatím uplynulo… a dnes, zdá se mi, že jsme oba tak nadšení a tak že k sobě lneme upřímně, jako tenkrát, kdy druh druha jsme poznali…“

Musím vysvětliti, jak došlo k tomu našemu seznámení na Zvíkově. V básni nebylo k tomu místa.

Č. Zíbrt narodil se r. 1864 v Kostelci nad Vltavou (u Orlíka), já o dva roky později v Mirovicích v domě svého děda, matčina otce, kam se můj otec, pražský obchodník, s rodinou (staršími mými sourozenci) utekl před Prušáky. Z Mirovic jsou na Orlík pěšky asi dvě hodinky a tak naše kolébky stály si velmi blízko. Jenže mou kolébku převezli brzo do Prahy a tam jsem byl potom již stále vychováván, chodil do školy a studoval, zatím co Zíbrt studoval na gymnasiu píseckém. Ale ve hvězdách bylo psáno, že se přes to máme brzo sblížiti.

Jak jsem povyrostl a mohl již sám jezditi, trávíval jsem prázdniny u matčina bratra Arnošta Hainze, švarcenberského správce a později ředitele velkostatku v Osově, a část také v domě děda Ignáce Hainze v Mirovicích, neboť odevždy cítil jsem se bližším straně matčině než otcově, miloval jsem zvláště svou mirovickou bábu a hrdě jsem se hlásil k svému jihočeskému původu, dlouho nevěda, že i rod mého otce pocházel vlastně z jižních Čech.

Nevím již, bylo-li to o prázdninách po kvintě či po sextě (tedy r. 1882 nebo 1883), když tři studenti, z nichž jedním byl můj bratranec, u jehož matky byl jsem na poště čimelické po několik dní hostem a jenž studoval na písecké reálce, podnikli jsme z Čimelic pěšky výlet na nedaleký Zvíkov. Měl jsem spatřiti Zvíkov po prvé a tuze již toužil jsem po něm, neboť moje bába opředla mi jej mnoha pověstmi a pohádkami a můj strýc v Oboře také o jeho kráse horoval a v době, kdy byl správcem v Újezdě u Červené, mocně působil na knížete Schwarzenberga, aby přistoupil k opravě slavného hradu, a to ne bez úspěchu.

Brzy po nás dorazila na Zvíkov družina studentů píseckých a že se můj bratranec s některým z nich už znal, sesedli jsme se všichni v nádvoří u jednoho stolu, besedovali a pak společně prohlíželi si památnou ruinu. Mezi píseckými studenty zaujal mne zvláště jeden gymnasista, jenž studoval o rok výše než já — Čeněk Zíbrt. Svěřil se mi, že má zálibu v historii, věděl také o dějinách hradu a jeho památkách více než my ostatní, a já oplatil mu důvěru přiznáním, že píši verše, a chtěl bych býti spisovatelem. A tak jsme byli hned za jedno, povídali si a horovali, s obdivem a úctou sledovali proslulého malíře Petro Maixnera, jak opravuje fresky v arkádech i pak, jak s rodinou svou (bydlil na hradě) v nádvoří na trávníku odpočívá po své nesnadné práci. K večeru jsme se s píseckými studenty rozloučili, oni se dali k Orlíku a my ostatní zpátky přes Žbonín do Čimelic, ale Zíbrt a já stiskli jsme si již ruce jako upřímní přátelé.

A po dvou, třech letech našli jsme se v Praze, oba již na studiích universitních, on na filosofické, já na právnické fakultě. A skoro v touž dobu (on r. 1884, já r. 1885) vystoupili jsme literárně, Zíbrt články z kulturní historie a folkloru (bylo již tehdy viděti, že vyšlapává si vlastní cestičku), a já verši ve Světozoru, Lumíru a j. Věděl, kdo se skrývá pod pseudonymem Petr Jasmín, a sledoval mou práci se zájmem. Nestýkali jsme se často, ale kdykoli svedla nás náhoda, vždy s úsměvem vzpomněli jsme svého prvního setkání a těšili se, že se naše tužby, jež jsme už tehdy chovali a hřáli v skrytu svých srdcí, přece jen splňují…

A pak se mi na dlouho ztratil Zíbrt z očí, byl v cizině, na studijních cestách a cizích universitách, připravoval se na universitní kariéru. Ale když se zase vrátil, skoro zároveň jsme oba zakotvili; vstoupil jsem r. 1890 do konceptní služby politické, on rok poté stal se již docentem kulturní historie na č. universitě pražské a amanuensem knihovny Národního musea.

Hnedle bylo Zíbrta všude plno , v časopisech hojně počaly se vyskytovati jeho stati kulturněhistorické a národopisné a že ukládal je zejména také ve Světozoru (Šimáčkově) a též moje literární činnost byla v prvních letech spjata těsně s tímto časopisem, často jsme se tam střetli v redakci nebo v tiskárně. O prázdninách jsem po několik let zastával M. A. Šimáčka i v redakci, a v tom byl nový důvod ke stykům a ke korespondenci. A tak není divu, že když r. 1890 chtěli jsme v Máji, spolku č. spisovatelů belletristů, milému soudruhu Fr. X. Svobodovi poslati k jeho svatbě s Růženou Čápovou kamarádské svatební přání stylem našich předků a když hlavně Šimáček a já měli jsme v tom prsty, že byl to Čeněk Zíbrt, jehož jsme požádali za pomoc. Nemohl to býti ani nikdo jiný. A Zíbrt zhostil se svého úkolu dokonale, napsal nám staročeský vinš, že srdce nad ním plesalo. To přání bylo pak opravdu i staročeským písmem krásně napsáno na pergamenu, pěknou barevnou iniciálou vyzdobeno a odevzdáno. Visí dosud ve Svobodově pracovně. Zní takto:

„Službu svou vzkazujeme, šlechetný pane, pane, příteli nás všech nade všecky jiné milý, vzácný a zvláště drahý. Zdraví i jiného všeho dobrého, toho bychom Vám přáli. Oznamujeme Vám, že nám tejno není, kterak Vy, spolutovaryš a bratr, zvláště náš milý, z vůle Pána Boha všemohoucího stav svůj svobodný v stav jiný, totiž v stav svatého manželství jste z dopuštění Pána Boha proměnili a tudy vždy poctivé panictví své opustě, v mužskou a dokonalou podstatu sebe jste uvésti ráčili a poctivou, šlechetnou paní Růženu za svou milou manželku jste pojmuli. A z toho Pán Bůh rač pochválen býti. Nevíme hned, jak začíti, ano i jak dokonati, upřímného tovaryšského vinše vypsati, co Vám, náš přenéjmilejší příteli a druhu vážený cechu slavného našeho vinšujeme, přejeme a zdáti nepřestaneme, jako zdraví, štěstí, všech sedm darů ducha svatého, hojné božské požehnání, na duchu i na těle rozhojnění a rozmnožení, což Pánu Bohu všemohoucímu silně věříme, že tento náš upřímný a ze srdce hlubokosti pocházející vinš naplniti a nás vyslyšeti milostivě ráčí. My nevíme, kterak dosti božské prozřetelnosti za to děkovati, že Vám, příteli náš milý, tak šlechetnou, vzácnou a přesličnou pannu za manželku věrnou usouditi ráčila.

Kromě toho ještě artikule některé poučné i pěkné připojiti jsme neopominuli, aby, dá-li Bůh, na budoucí časy, jsouc s manželkou svou dobře, ctně a chvalitebně živ, jich s pilností šetřil, dbal a jimi, kteréž hned světle oznamujeme, do smrti se řídil.

První: abyste roušek a šatů manželce své vybírati nepomáhali, krup a hrachu, náš věrný brachu, nepřebírali, přísti a přáden vyjeti nepomáhali, světnice místo ní netopili, ani nemetli, ani jídla sám sobě nikdy nevařili, mis ani okřínů abyste nemyli, a tak na krátce pověděno, vůbec do díla ženského nižádného se neplichtili.

Druhé: Abyste se svou manželkou v svornosti i lásce manželské přebývali, nad všeliký poklad ji samu, jak náleží, milovali a ctili, ale jí po vůli její, jakž by ona míti od Vás chtěla, nikoli nebývali (krom kdyby příčinu slušnou toho uznávali), jí víceji nežli ona Vás nikdy neposlouchali, na trunk vína, malvazi či medoviny i piva vyleželého (řediny i patoků se silně varujíc) mezi nás, dobré a věrné tovaryše, mezi náš poctivý cech, časem kdybyste jíti chtěli, od ní abyste se neuprošovali (jakožto při ženách nehodných se nachází), abyste se více nežli ona Vás nebáli, což jistě není chvalitebná věc, poněvadž sám Bůh nejmoudřejší tak poroučeti ráčí, manželka aby poddána byla muži svému. Nadto dále, abyste milé ženě své vedle jejího stavu šaty jednali, avšak s rozumem a nepříliš na to se dluže, to věc ohyzdná i statečku každého škodlivá velmi.

Jsouce té naděje, že tovaryš náš drahý artikuly s archu psanými říditi se chcete, na svědomí a jistotu my ? důležité listině této pečeť přivěsiti jsme rozkázali.

Psáno v Praze léta od Božího narození tisícího osmistého a devadesátého na den svaté Ludmily.

V cechu poctivém »Máji« shromáždění poslové a jiní skribenti.“

Tento vinš, kterému Zíbrt dovedl vtisknouti tak dovedně a mile, vážně i rozmarně ducha zbožnosti, poctivosti, moudrosti, ale též čtreráctví našich předků, způsobil v literárním světě tehdy mnoho veselí a radostně s námi, členy výboru Máje, podepsali jej i slavní naši druhové: Sv. Čech, Jar. Vrchlický, Jan Neruda, J. V. Sládek a Alois Jirásek. A ovšem že podepsal jej také dr. Čeněk Zíbrt jako „autor tohoto listu“.

Když jsme se nedávno s Fr. X. Svobodou na tuto pergamenovou listinu v rámci zadívali, oba jsme se zasmušili: čtyřiadvacet se nás na ní podepsalo, a již jsme jen tři zbyii na živu: Ignát Herrmann, Růžena Jesenská a já.

Čeněk Zíbrt znal soukromý i veřejný život našich předků dokonale, věděl, jak a čím se kdy odívali, jaký byl kde kroj, jaké byly mravy a zvyky při stole, co se v staročeské domácnosti vařilo, pilo a jedlo, jaké byly hry a zábavy našich předků, jaké panovaly pověry, jak se slavily svatby, jak se kdy v Čechách tancovalo a – všem tom a mnohém jiném psal zajímavé články a vydal celou spoustu knih a knížek. Bez důkladného studia publikací Zíbrtových nemohl se již obejíti nikdo, kdo chtěl u nás psáti historické povídky a romány, a jsem přesvědčen, že by bez přípravných prací a studií Zíbrtových nebylo mohlo dojíti ani k slavné národopisné výstavě naší.

Však si při ní Zíbrt vzpomněl, s jakým s počátku bojoval nepochopením, ano jak i posměch ho stíhal, když přišel u nás s folklorem. Když se na národopisné výstavě měly pořádati národopisné slavnosti moravské, požádal jsem, rediguje o prázdninách zase Světozor, Zíbrta, aby do Světozora napsal o slavnostech těch nějaký článek k obrázkům. Zíbrt mi horlivě vymlouval, abych článku takového od něho nechtěl a ani jiného neuveřejňoval, protože o všem tom psal již a právě ve Světozoru dříve, než to počalo býti v módě. „Našim kruhům vzdělaným — píše mi 17. VIII. 1895 – zejména Pražákům je to ovšem za nynějšího ruchu novinkou, viděti svatbu moravskou, jízdu krále atd. Jak se dříve posmívali nám, kteří jsme na tyto slavnosti a zvyky lidové upozorňovali [na př. psal p. L. (Lier?), že budeme po Příkopech nositi koženky a vydrovice, že budeme míti kabáty s vyšíváním atd.], tak nyní rychle vzrůstá nadšení pro tyto věci, v publiku i časopisectvu. Světozor má však tu šťastnou výhodu, že již dávno před tím, než vzplanulo nynější horoucí nadšení při pohledu na malebné kroje a rázovité slavnosti,všecky tyto věci přinášel, text i vyobrazení. A uvidíš,
až bude výstava skončena -jako sláma shoří nadšení. Bude zase liknavost!…“

Od r. 1892 s prof. L. Niederlem a r. 1895 samostatně až do své smrti vydával Č. Zíbrt národopisný sborník „Český lid“. Jaká to imposantní řada objemných svazků a co je v ní uloženo práce Zíbrtovy i jiných (jeho spolupracovníků), jsou to pravé poklady českých lidových řikadel, písní, pohádek a pověstí, zvyků, pověr, her a slavností, krojů, starobylých nádob a nářadí, zajímavých památek a lidového dialektu. Co tu vše bylo zachráněno, uchováno, co by se jinak bylo navždy ztratilo, neúprosně zapadlo v zapomenutí! A Zíbrt dovedl najíti si nadšené spolupracovníky, pilné sběratele.

Mne nikdy za příspěvek nepožádal. Věděl, že pracuji na jiných polích, ale ve svém 30. jubilejním ročníku otiskl si mou (či „svou“) báseň „Pod Markomankou“ („Snad mi nezazlíš trochu ješitnosti…“) a když jsem vydal „Chodský písně“, psal o nich v „Českém lidu“ tak krásně jako nikdo druhý.

Když bylo r. 1924 Zíbrtovi šedesát let, uspořádala „Prácheň“ v Praze na jeho počest slavnostní večírek. O Zíbrtovi přednášel na něm dr. Páta, zpívaly se písně a recitovaly básně (také moje), hrála dudácká muzika. Sešlo se tenkrát mnoho přátel Zíbrtových, ale kdo se nedostavil, byl – Zíbrt. Však jsme mu proto, prof. dr. Herrmann-Otavský a centr. ředitel Vladimír Orlt a já poslali na pokárání perné veršíky. Omluvil se tehdy churavostí, ale myslím, že o sobě nechtěl slyšet ani chválu, ani nic z toho, co se povídalo o jeho životě. Bál se snad, že by staré rány zase zabolely.

Tuším, že již na Zvíkově při prvním setkání řekl mi, že je úplným sirotkem. Ale teprve tenkrát o tom slavnostním jeho večírku zvěděl jsem celou pravdu, jak ztratil malinký oba rodiče skoro v jeden den, jak se ho příbuzní ujali a jej vychovali, jak se jim později odvděčil tím, že jim daroval rodné stavení, ale oni, k velké jeho bolesti, co byl v cizině na studiích, jak je přestavěli a jemu odcizili. Zaujalo mne to tak, že brzy poté napsal jsem a uveřejnil báseň „Stržené hnízdo“. Ale tu jsem již nepřipsal Zíbrtovi a také jej na ni neupozornil z obavy, aby se ho to nedotklo bolestně. A on sám se nezmínil, ač jsem mu poslal i „Nové jihočeské melodie“, kam jsem báseň tu později zařadil. Nevím tedy ani, všiml-li si, četl-li ji.

Šel životem skoro až do konce sám a sám. Snad dožil se kdysi trpkého zklamání, snad nenašel ženské duše dosti oddané a jemu rozumějící, snad chtěl žíti jen své práci – kdož ví? Ale jisto je, že nesl někdy svou samotu těžce a toužil po teple rodinného života. Mám proto nejeden doklad v jeho dopisech. „Přeji Ti, můj dobrý hochu, abys byl dlouho živ, šťasten, spokojen – píše mi, odpovídaje na mou gratulaci k jeho šedesátce. – Na Tvém panu synovi (botanikovi) poznal jsem, jak šťastný život máš v kruhu svojí ušlechtilé choti a rodiny celé! To, slyšíš, mi ušlo. . . Mám mnoho knih, ale chybí mi teplo a ten jas v jeseni života, jaké Tebe blaží! Já Ti toho přeji, zasloužíš si toho! – Líbá Tě atd.“
Psával mi občasně, dožaduje se mé pomoci a přímluvy tu pro některého mladého literáta, tu pro sirotka, jehož otec pozbyv jmění úpadkem záložny, se zastřelil a o jehož výchovu a existenci staral se nyní Zíbrt, a hlavně ovšem, abychom nezapomněli v Akademii při rozdílení podpor na jeho „Český Lid“, jejž bez subvencí nemohl vydávati. A já se navzájem obracel zase k Zíbrtovi, chtěl-li jsem míti pro svou práci zjištěno, jak se to neb ono jmenovalo u starých Čechů, nebo potřeboval-li jsem něco z knihovny musejní, kde již mnoho let byl ředitelem.

Knihovna musejní přirostla mu k srdci tak, že se velmi zarmoutil, když jsem ho, setkav se jednou s ním, upozornil, že se v zemském výboru uvažuje o jeho pensionování. A když k pensionování pak došlo, tuze si mi při opětném setkání stěžoval do intrik a nepřízně. Těšil jsem ho, že nyní bude moci věnovati všecky své síly své vědě a „Českému lidu“. Ale brzy i to mu bylo znemožněno záchvatem mrtvice, který ho postihl ve Vysokém nad Jizerou. Na štěstí v té době nebyl sám a opuštěn. Večer toho samotáře měl býti přece jen ozářen přátelstvím a něhou ušlechtilé duše ženy. Našel ji ve své bývalé žačce, paní Zdeně Hochové, choti mého milého kolegy, a ona dále řídila za něho „Český lid“. „Nebýti jí – píše mi Zíbrt 29. X. 1930 – nebyl bych už mezi živými, neboť ona při mém záchvatu mrtvice ve Vysokém nad Jiz. zjednala pomoc lékařskou nejrychlejší. Je nejlepší a nejušlechtilejší bytost, kterou kdy jsem znal. Tyto řádky píši od své choroby po prvé a Tobě, nejdražší příteli! Kéž by jí nikdo nikdy neublížil.“

Po své chorobě se Zíbrt ku podivu zase sebral, měl jsem o něm samé dobré zprávy od milého přítele spisovatele Zdeňka Rona, rodáka z Vysokého, ba najednou překvapil celý svět český zprávou
o svém sňatku se sestrou paní Zdeny Hochové. Na konec života dostalo se mu tedy, co mu celý život chybělo, co mu ušlo. Ale bylo již pozdě .. . Dne 14. února 1932 milý přítel Zíbrt dotrpěl.

Sbohem, milý, starý příteli! Již se tedy spolu nepodíváme na Zvíkov, abychom starouškovi Zvíkovu pověděli „pod Markomankou“, co se splnilo z našeho mladičkého horování, a abychom si tam stiskli ruce za své přátelství, které trvalo přes padesát let a přes jehož čistý blankyt, jak sám jsi mi napsal, nepřeletěl žádný taráček. Přijdu-li tam – nyní již bez Tebe – budu si na Tebe vzpomínati, snad tam uvidím Tebe i sebe jako mladičké chlapce pobíhati, nadšené a zvídavé, a povím Zvíkovu, co jsi krásného a cenného objevil a napsal o starých dobách, které on, tehdy ještě pevný hrad, pamatuje a jaký jsi byl vzácný a dobrý člověk a přítel.

Z časopisu: Český lid, 1932, roč. 32, č. 3-4, s. 82-88.