DÍLA

Bylo to v lednu 1864, vládl tuhý mráz, jenž způsobil, že celá Otava se pokryla mohutným krunýřem ledovým. Den po dni, zvláště ve středu, v sobotu a neděli odpoledne, kdy studenti měli prázdno, veškeren mladý svět písecký, mužský i ženský, scházel se na širokém hřbetu řeky nad jezem mezi Pacovských zahradou a Drátovnou, rozbíhal se po obou ramenech, oblévajících velký ostrov, i dále nahoru až ku předměstí sv. Václava, oddávaje se nadšeně bruslařskému sportu a setrvávaje na ledu až do pozdního soumraku. Místa bylo dost, ohromné kluziště — desetkrát tolik bruslařů by na něm bylo mohlo provádět své rejdy, než jich tam ve skutečnosti bylo. Sjížděli se, kupili se, zase se rozjížděli, proplétali, honili, předbíhali se, jak už to bývá. Byli také umělci na bruslích i mezi studenty, kteří se pochlubovali svou dovedností před slečinkami, jichž tam bylo mnoho, ale jen tak se procházely — bruslařskému sportu dámy z menších měst tenkrát ještě nehověly.
Tak bylo také kterési soboty odpoledne. Velké množství bruslařů se prohánělo po ledu, umělci se uplatňovali. Objevil se také důstojník, jeden jediný; zpravidla se neukazovali na ledu, snad proto, že společnost se jim zdála „míchanou“, s kterou se stýkat čest důstojnická nedovoluje. Onen jediný, který přece přišel, byl mladičký, jedva dvacetiletý, hezký hoch, obličej krev a mléko, hotová panenka v důstojnickém stejnokroji. Pučící chmýří na horním rtu nevadilo — s takovým chmýřím se setkáváme i u krásné pleti, zvláště na jihu. A pan poručík byl jižního původu.
Podobá se, že jisté hezounké děvčátko přivábilo toho panáčka; bylo alespoň patrno, že se neustále držel poblíže něho a roztouženě za ní pohlížel. Možná dost, že se tomu děvčátku také líbil; vždyť, jak jsem již řekl, byl to krasavec, ale bruslařským uměním by jí byl zcela určitě nezískal; po této stránce se jevil velice ubohým, hotovým břídilem, který budil zvláště u mladších veselost, někdy přímo hlučně se jevící. Zdá se, že to postřehl, neboť tu a tam jeho oči vzplály hněvivě. Dlužno podotknouti, že nepřišel sám, ale provázen vojákem, bezpochyby svým sluhou, jenž stoje opodál držel jeho plášť a jeho šavli.
Tu — už se silně smrákalo, už i mnozí z ledu odcházeli — stalo se, že kterýsi studentík, hoch asi patnáctiletý, honěn svým kamarádem, po němž se ohlížel, místo co by měl hledět před sebe, vrazil vší silou se strany do pana poručíka. Účinek karambolu, ač mírnější, než kdyby do sebe vrazily dva obrněné vlaky, byl ohromující: pan lajtnant sebou zakymácel, stranou dopředu, dozadu a zase dopředu, nohy se podivně zkroutily, skoro do paragrafu, ramena letěla do vzduchu, kde se prsty sevřely, jako by se něčeho chytaly, a — přesto se udržel na nohou, neupadl, ba po malé chvíli nabyl zase rovnováhy. Hůře pochodil chlapec, původce nárazu: odletěl stranou na deset kroků, svalil se na led, vykonal bezděčný přemet, že kdož viděli, se ulekli nemálo, nemyslíce jinak, než že si zlomil vaz, a zůstal chvíli ležet jakoby omráčen. Dva hoši mu přiskočili na pomoc a pomohli mu zase na nohy. Z nosu mu crčela krev. „To jsem si dal!“ zasténal chytaje se za koleno, „zdá se, že jsem si rozbil koleno…“ „Dobře se ti stalo“, zakřikl naň kterýsi jeho kamarád, „proč, když se rozjíždíš, nehledíš před sebe!“
V tom vjel mezi ně pan poručík, popadl levicí chlapce za límec a pravice, rána za ránou, bušila vší silou do hlavy, do obličeje, do plecí nebožákových, při čemž skuhral, vzteky div se neduse: „Nu wart, böhmischer Haderlump…“ a po německy dále: „Já tě naučím způsobům, ty všiváku!“
Skupina hochů, kteří se sběhli kolem ztýraného kamaráda — byli to vesměs menší studentíci — se rozprášila jako hejno špačků, do něhož vletěl kámen; hoch sám, když ho pustila pěst páně lajtnantova, svírající jeho hrdlo, klesl na led a stíraje sobě napřed rukávem, potom kapesníkem krev, řinoucí se mu proudem z nosu a z úst, dal se do usedavého pláče; sněhový poprašek, pokrývající led, zbarvil se rudě — odporný pohled…
Pan poručík, opanovav vítězně bojiště, stál vzpřímen, jakoby opojen slavným svým vítězstvím, a neustále ještě cosi brebentil, co znělo jako výzva na další boj. Obecenstvo, co ho tu bylo, utvořilo široký kruh, v jehož středu se odehrál právě vylíčený výjev. Sjíždělo a sbíhalo se ho pořád více, kruh houstl a úžila se zároveň prostora mezi panem poručíkem a nedaleko na ledu ležícím chlapcem, krvácejícím a plačícím. Z kruhu počínaly se ozývat různé výkřiky.
Bylo slyšet hlas důstojníkův, volajícího k sobě vojáka, který se právě prodral zástupem a volným prostorem seč nohy stačily ke svému veliteli se hnal. Volání bylo provázeno spoustou divných nadávek: „Osle, troupe, blbe!“ řval pan poručík, ovšem po německu, „kdepak vězíš? — Přece vidíš, co se tu děje a jak ta sebranka mě ohrožuje! Sem s tou šavlí!“
Následujícího okamžiku letěla lesklá zbraň z pochvy, která se vrátila do rukou vojákových, jenž podával svému veliteli také plášť. „Hlupáku!“ okřikl ho tento. „Copak si myslíš? Seber tohle, odnes to do kasáren, vyžádej si u hlavní stráže patrolu a přiveď ji sem!“
„Opovažte se někdo přistoupit blíže!“ řval pan poručík, mávaje vyzývavě svou zbraní, „skolím každého jako psa“.
Uběhlo několik minut, zdály se věčností. Pan poručík, drže neustále svou šavli pohotově, přešlapoval, správně řečeno, ježto měl brusle na nohou, přejížděl z místa na místo, a to dosti nemotorně, obracel se vpravo, vlevo i dozadu, jakoby tu z té, onde z oné strany očekával útok, ale nikdo se k útoku neměl, jen temné hučení a ojedinělé výkřiky vycházely ze zástupu; zdálo se, že kdož tu byli, neměli jiného na mysli nežli čekati, co se bude díti. Několik hochů volalo na chlapce, dosud ležícího na zkrvaveném ledě, aby vstal a k nim se vrátil. Ten skutečně se pokusil vstáti, ale neudržel se na nohou propukaje znovu v pláč, klesl zase na led. „Zlomil si nohu“, zvolal kdosi. Tu dva nebo tři hoši jemu nejbližší, odvázavše sobě brusle, přiběhli k němu, aby mu pomohli na nohy a jej odvedli. „Pryč nebo vás rozsekám na kusy!“ vzkřikl na ně pan poručík, žena se proti nim a máchaje šavlí, „sem nikdo nesmí!“ Hoši, polekáni, uskočili zpět…
Vtom nějaký pán, starší již, asi padesátník, vystoupil z kruhu a přikročil přímo k panu poručíkovi, brusle na nohou neměl. Byl to městský důchodní, pan P. Důstojník, spatřiv pana P., přistupujícího k němu blíže, skočil proti němu, rozháněje se šavlí a vykřikl naň, co měl hlasu: „Nazpět! — ani o krok blíže, sice vás udeřím!“ Ale pan P. se neulekl a pravil klidným, pevným hlasem, zřetelně slyšitelným v hrobovém tichu, jež nastalo: „Udeřte, máte-li odvahy! Jsou ještě zákony, jež mě pomstí. Jak vidíte, jsem bezbranný, ale nebojím se vás.“
Důstojník ho neudeřil, ale ozbrojená pravice, dotud napřažená, bezděky klesla. „Co chcete?“ tázal se prudce, nespouštěje protivníka z očí. — „Chci vám především říci, že nemám za možné, abyste nepřipustil přispěti na pomoc bezbrannému chlapci, jehož jste zrazil k zemi.“ — „Nepřipustím toho, je postaráno o to, aby jej odnesli jiní. Opětuji, že rozseknu hlavu každému, kdo se přiblíží. Nedovolím, aby se na mě útočilo. Vyzývám vás, abyste odstoupil, jinak…“ Pravice jeho se zase pozvedla, šavle se zaleskla vysoko nad jeho hlavou. Pan P. se zase nezalekl. „Udeřte bezbranného, starého člověka, následky ponesete…“ Důstojník zase neudeřil, ale pravice jeho se nespustila. Stáli druh proti druhu, měříce se planoucími zraky. „Dále jsem vám chtěl říci“, promluvil zase pan P., „že vaše jednání vůči bezbrannému chlapci, který do vás vjel dojista neúmyslně, nebylo ani čestné, ani právě hrdinné. Vámi ztýraného hocha se ujmu a podám jeho jménem proti vám stížnost, která, jak doufám, nevyzní naplano!“
„Výborně!“ ozvaly se hlasy ze zástupu, jenž zjevně se vzpamatovav ze své ztrnulosti, se pohnul vpřed.
„Hanba je to!“ volalo několik větších studentů. „Pojďte na něho!“ zvolal kdosi.
Nastal kritický okamžik. Prostor mezi důstojníkem a obklopujícím ho množstvím zmenšil se povážlivě — vše se naň hrnulo; přesto se podařilo ohroženému, který se vztekle oháněl šavlí na všecky strany, zastrašit útočníky, aby mu nemohli na tělo. Náhoda tomu chtěla, že právě v jeho týle se nakupili skoro vesměs malí studentíci a drobná školní mládež; snad to postřehl, neboť pojednou se obrátil a mávaje šavlí rozjel se a odháněl, seč síly stačily, obruslené hochy směrem, odkud mu hrozilo nejmenší nebezpečí, k nedalekému pravému břehu řeky.
„Chyťte ho!“ — „Srazte ho!“ — „Zabte ho!“ — volalo se ze zástupu. Duše davu se dostala k slovu — kdoví, co by se bylo stalo, kdyby se byla dostala k činu …
Ale nedostala se: přichvátala právě včas vojenská patrola, zavolaná panem poručíkem. Desátník a čtyři muži s puškami a nasazenými bodáky.
Pan poručík rozkázal svým vojákům, aby zatkli a do kasáren odvedli pana důchodního. Spoutali mu ruce provazem, bezpečnostní opatření, jež bylo provedeno také na zajatém studentu, žáku páté třídy vyšší reálky. Ztýraného menšího studenta velkodušně nespoutali, toho se prostě chopil jeden z vojáků, hranatý šumavský Němec, a ježto se na nohy postavit nemohl, hodil si ho přes rameno a nesl ho jako pytel mouky.
Byla z toho povznášející podívaná, když vítězná branná moc, majíc v čele důstojníka s tasenou šavlí, ve středu svém dva spoutané zajatce a třetího přehozeného přes plec jednoho z vítězů, kráčela pádnými, dunivými kroky ulicemi části města, zvané Drličov, potom náměstím ke kasárnům. Setmělo se zatím, ale přesto lidé odevšad se sbíhali; přiběhlo najmě mnoho ženských, z nichž některé dojaté pohledem na ubohé zajatce, jaly se hlasitě projevovat svůj soucit, přivolávajíce na pomoc Boha otce i jeho syna, panenku Marii a kdekterého svatého.
Když branná moc přešla náměstím, dala se ulicí vedoucí k mostu a zabočila do kasáren.
Setmělo se zatím úplně, ale nastalá tma nebyla na újmu nevídanému v klidném Písku sběhu lidí. Zdálo se, že veškero obyvatelstvo pootavské metropole se shluklo v poměrně úzké ulici, spojující náměstí s mostem; hlava na hlavě, nevylíčitelná tlačenice, celá ulice byla vyplněna a ucpána, a netoliko tato, i dolejší část náměstí a prostora mezi mostem a vchodem do městských sadů.
„Pusťte je“, řval dav. „Zabíjejí je“!“ — „Mordujou je!“ — „Nestrpíme, aby se s našimi dětmi takhle nakládalo!“ Spousta jiných výkřiků, namnoze posupných, výhružných. Divá vřava — zaťaté pěsti se zdvihaly. Tlačili se na stráž procházející se po prkně před šraňkem. Pohotovost vyběhla z „vachcimry“, pět nebo šest mužů puškami ozbrojených. „Zpátky“, volal poddůstojník, který jí velel, „zpátky, nebo dám střelit“.
Přední řady polekány hrnuly se zpátky, šlapaly za nimi se tlačícím na nohy, vrážely do nich, tu a tam i někoho povalily. Zoufalé skřeky otřásaly vzduchem, lomily se, vracely se ozvěnou z protější strany náměstí…
Z místa, na němž jsem stál, přehlédl jsem také část náměstí, a to onu, která byla nejvíce osvětlena olejovou lampou na radnici. Tam, přicházeje z hořejšího náměstí, objevil se hlouček lidí, před nímž diváci uctivě se rozestupovali. Zakrátko jsem postihl, že se blíží nejvyšší hodnostáři města: vysoká postava pana krajského, zavalitý tlusťoučký pan podkrajský, pan purkmistr s dlouhou, trochu prošedivělou bradou, pan major, malý, ale velmi energicky se tvářící pán, jehož černé kníry se jen jen ježily, tři nebo čtyři důstojníci a — tolikéž četníků, z nichž dva, kráčejíce před touto vybranou skupinou, jali se jim raziti cestu ke vchodu do kasáren.
„Pusťte! Ustupte! Rozejděte se! Kdo neuposlechne, bude zatčen!“
Hrozný hluk povstal v davu. „Ať pustí ty, jež zavřeli!“ křičelo se ze všech stran. „Zavírat takové děti!“ — „Nikdo neměl práva je zavírat.“
Po nějaké chvíli mluvil pan krajský, vyzývaje lid, aby se rozešel. „Ale, ale, lidičky, co vás to jen napadlo stavět se proti vojsku. S vojskem nejsou žerty. Rozejděte se, nebo se se zlou potážete.“
Pan krajský prý tehda promluvil vůbec poprvé veřejně po česku. Mluvil-li pan krajský správně česky, to já pověděti nemohu, ale zdá se, že výzva jeho přece se neminula účinkem. Volalo se ještě, že uvěznění musí být puštěni na svobodu, nabízeli se svědkové, slibující, že odpřísáhnou, že jak pan důchodní, tak i oba patrolou odvedení studenti ničím se neprovinili, a když pan krajský slíbil, že se o to postará, aby věc byla hned vyšetřena, a shledá-li se, že šlo o nedorozumění, že uvěznění budou okamžitě puštěni na svobodu, zástupy se počaly rozcházet a za málo minut ulice i dolejší část náměstí nabyly zase svého obyčejného rázu a příslovečné písecké ticho zase zavládlo.
Bylo po „revoluci“, krev netekla žádná, a přece vojsko zvítězilo. O osmé hodině tři zajatci byli propuštěni z vězení a dokonce dva vojáci doprovodili domů hocha, jenž zavinil vzpouru — tak aspoň pan major pojmenoval shluknutí na ledu a před kasárnami. Proslýchalo se taky, že jistá krásná paní, jejíž jméno se uvádělo zhusta ve spojení s jistým panem setníkem, se ujala uvězněných a na tomto pánovi vymohla slib, že vymůže jejich propuštění. Tomuto slibu také dostál, přestože pan major o jejich propuštění nechtěl ani slyšet, a prý dokonce litoval, že ustupuje prosbám pana krajského, nedal střelit „do té ničemné chátry, která se opovážila kritizovat jednání c. k. důstojníka a vzpírala se vojsku, ba přímo vynucovati na něm svou vůli…“
My jsme si také odnesli svůj díl, my studenti na c. k. gymnasiu. Pan ředitel nám domluvil otcovsky, abychom se podruhé varovali všech nepřátelských projevů vůči pánům důstojníkům.
I kráčel čas volným krokem svým, den po dni ubíhal, den dni podoben, nového málo přinášel, a co přece, doznívalo odjinud šumem dalekého vlnobití. Odplaval led, jenž onoho roku déle než obyčejně poutal tok řeky, už i jehnědy vypučely na vrbách a jívách lemujících její břehy, už pole, louky, pažity a lesy se přioděly novým zeleným hávem, sasanky, blatouchy a odkvetly, ale klidný, konzervativní Písek se nezměnil a žil dále svým jednoduchým všedním životem a nic už se neudálo, co tichou hladinu tohoto života rozčeřilo, i na tu lednovou „revoluci“ se už zapomínalo.
V nás naopak neutuchala vzpomínka na hrdinství, jímž se proslavil krasavec pan poručík J., a na vše, co potom následovalo a co s ním souviselo. Luzou, chátrou nás tenkrát zvali ti pánové v bílých uniformách. Neměli jsme je nikdy v lásce, ty pány, ale od onoho večera jsme je vzali přímo v nenávist.
Taková byla naše nálada, když kteréhosi dne počátkem května vstoupil do naší třídy ředitel a takto k nám promluvil: „Jako každého roku pořádá i letos důstojnický sbor řadu dýchánků na vojenské plovárně. Pánové vás k nim zvou a sbor profesorský nejen dovoluje, abyste se těchto zábav zúčastnili, ale přímo vás vybízí, abyste tak učinili.“
Vyslechli jsme tuto řeč. O desáté v respiriu jsme o ní krátce porokovali a usnesli se na tom, že se sejdeme u Fustrů „na plachouze“ v naší oblíbené hospůdce, že tam pozveme také oktávu a naše přátele z reálky, abychom se domluvili, jak se zachováme v příčině nás došlého pozvání.
Schůze se konala, velké řeči se mluvily a ujednáno jednomyslně, že nikdo z nás se nezúčastní dýchánků na plovárně.
Na čem jsme se usnesli, to jsme také provedli.
Za čtrnáct dní měl se konat druhý večírek. Nedošlo k němu, protože jsme prohlásili, že tam nepůjdeme, a při tom zůstalo i přes domluvu obou ředitelů.
Výsledek této naší stávky byl, že roku 1864 z dýchánků na vojenské plovárně sešlo. Písecké slečinky se proto na nás rozmrzely, a nejen slečinky, ale i maminky, z čehož i nám vzešly různé mrzutosti, ale pouhé vědomí, že jsme zůstali vítězi v tomto hluchém zápase s vojenskou mocí, nám bylo náhradou za všechna protivenství, z nichž dojista nebyl nejmenší hněv páně ředitelův, jejž jsme do konce roku školního často na sobě pocítili.
Než čekalo nás ještě slavnější vítězství. Když jsme se z prázdnin vrátili, zvěděli jsme, že pan poručík J. byl přeložen k jinému praporu. Byli jsme přesvědčení, že se tak stalo pro spor, do něhož se dostal s námi.
V květnu následujícího roku promluvil k nám zase pan ředitel, oznamuje nám, že sbor důstojnický nás zve k tanečním zábavám na vojenské plovárně.
Nato jsme zase měli schůzi u Fustrů na „plachouze“, my a realisté, a usnesli jsme se, že tentokrát vyhovíme pozvání. Cítili jsme se vítězi a vítěz snáze odpouští a zapomíná nežli poražený.

Písecká čítanka. 2. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1981, s. 36-43.
Z knihy: Karel Klostermann:  Drobné prózy. Praha: St. nakl. krásné literatury, 1959.