DÍLA

I.
Dlouho jsem nepsal v rytmech svící,
které mi, tiše tepající,
umlkly mezi žebry antén.
Podzim už láká na ostřici,
měďnaté léto vrže pantem.

Jako pár trnek mezi trním
pohozených zde ke spasení
slévají věže svoje zvony
možná do ticha nemlčení
a auta troubí nové hony.

Tušené duby drží krovy
a na střeše se stále noví
dělníci drží staré latě
a nikomu už neodpoví,
kam šlápnout, aby unesla tě.

A smráká se a v této chvíli
svoji tmu zvony vyklopily
na jazyk hlín; jsou slova sporá
mluvením. My je přechodili
a v krku po nich zbyla štola.

Sprchala deštná políben
í a na mém čele jako v kmeni
je hluboko a tklivě stromům,
když stojí cestou odloučeny.

Hic Jesus est, Rex Iudeaorum.

II.

Co zbylo z kostela, zde leží,
žíznivá země loká klenbu,
pěna šla přitom kolem úst.
Prach saje chroptění
a nebe neuneslo nebe
korunované kopřivami.

Mezi horami mých rukou
svítají měkké a hebké
prsy. Ta savá a sající vůně,
která stvořila slovo krvět.
Na sníh špiček vlažně vyšlo
slunce. Štěpení jader je na dosah.

Ninive, Ninive,
marné a bláznivé,
vzpomínky škrtivé
ženou mě po tobě.
Ninive, Ninive,
staré noviny se pronesly tvou ulicí
v samovolném tichu.

Slunce v kleci
stvořilo rozeslovo krvět.

Čili krvět – tepenně tepat, tepat,
tepat, prostě tepat.

III.

Je to znát nyní
v záhybech posmrtné masky
skladatele, který do sebe rval
neustále se hroutící zeď noci,
posmrtné masky dne závratně zvracející
vody, v nichž se rozkládá seno.

Je to znát nyní,
když v oné strašlivé a neustále se hroutící dóze
tuchne bídná a nechtěná almara
mé veteše.

Je to znát nyní,
Nadar sbírá čerň do fotografií
té přitažlivé bestie
kácející se do mě ve stínech,
jak neustále lákán na třpytky lamp,
běžím od druhé k jedné
a hlouběji.

Je to znát nyní
a mě – prkno to ohýbá,
až vypouštím první vysoké zvuky
s prvními odlupujícími se šupinami
dřeva.

IV.

A spustila se chladná mlha,
že hlas už nikam nedoléhá,
přimrzává mi na rohovku.
V tom tichu navždy budeme dva.
Mha padá, padá do náhrobků.

Jsem socha, které vzali ruce,
když jedné tmy přišli a prudce
se rozmáchli nad zápěstími.
A náhle je mi děsně úzce,
jak vzpomněl jsem si na ty stíny.

První měl dlouhý šedý plášť,
byl mokrý, crčela z něj zášť
doutnavě vonné staré krásy.
Jeho tvář byla za oltář,
kde přebytečné svíčky zhasil.

První byl žena; žlutý smích
v ní kvasil. Jako ve větvích
v mých dlaních kvetly její prsy.
Ten její ryvý hlučný smích
mě spíše spásl než by spasil.

První byl dělník, jenž se bál
vylámat latě, na nichž stál
a pro prach v chřípí necítil
Tvé vlasy. Potom tu lať rozlámal
a mlčky ruce urazil.

Jsem socha, které vzali ruce
tak znenáhla a příliš prudce.
Jsem socha sebou zmatená,
jsem kvapné torzo, jehož ruce
jsem pozurážel já.

Jako pár trnek mezi trním
pohozených zde ke spasení
slévají věže svoje zvony
možná do ticha nemlčení
a auta troubí nové hony.

Dlouho jsem nepsal v rytmech svící,
které mi, tiše tepající,
umlkly mezi žebry antén.
Tichý je podzim na ostřici,
měďnaté léto vrzlo pantem.

Z dosud nepublikované sbírky Rozeslova.