Ty máš tak ráda ty lesy; na skalách v nich schytáváš horké paprsky slunce. Slyšíš, jak by mláďata v hnízdě hlady vizžela; krčků hladových sedm!
Cikáňata-děcka tu v lesích nechali. Rodiče schytali, děcka bloudit nechali!
Helé! Ty sbíráš je; jdou za tebou, ty sama červený květ.
Helé! V ulicích píseckých, tam u Otavy, je podívaná! Vedeš si je.
Bez ostychu je doma z hader svlékáš, z naha oblékáš čistým prádlem, šatem po svých dětech. Krmíš hlady mroucí!
Helé! Tam u zamřížených oken věznice písecké ukazují se děcka-cikáňata, tam za mřížemi těm svým rodičům.
„Helé, jsme pěkní!“
„Tebe maličkého si nechám!“
„Ne, chci do lesa!“ křičí děcko.
„Potom jim dávají všeci!“
A odnášela si děcka „bandůry“ od zamřížených oken věznice.
Tebe, již by Ostrovský hledal pro svou Káťu Kabanovu,
Tebe, již by Dostojevský nazval mučenou Akulkou a já Aljejem duše dětsky čisté,
Tebe jmenovat nechci, Tebe, jež jsi cikáňata šatila a krmila, znají v Písku, tam na mlýnské straně, v každé chaloupce. Nemocné stařeny na sluníčko vedeš, slovem těšíš a uzdravuješ.
Schytali všechny cikány v píseckých lesích a zavřeli tvrdě do vězení.
Tys schytala ubohá jejich děcka do svého srdce.
Který lék uzdraví spíše?
Praha, 28. června 1927.
Leoš Janáček. Schytali je. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 96.
Z knihy Fejetony z Lidových novin. Brno 1958.
Další ukázky z díla autora:
