DÍLA

Dokumentární postřehy o všelijakých zajímavostech kolem sebe
pořizovali filmaři od samotného zrodu kinematografie, jako první
u nás Jan Kříženecký. Zájem se však převážně soustředil na
Prahu, kde jednak první režiséři žili a jednak se tam nacházelo
nejvíce atraktivních památek. Mimo hlavní město se pozornost
mužů za kamerou (pod dlouhou dobu se její provoz skutečně
zajišťoval onou pověstnou klikou, kterou se musela až do
zemdlení otáčet) šířila pozvolna a samozřejmě se týkala v první
řadě přírodních i stavebních atrakcí. Hojně byly navštěvovány
lázně, proslulé hrady a zámky, historická jádra měst,
přitahovaly krajové pozoruhodnosti – na jižní Moravě to byly
krojované národopisné výjevy, v jižních Čechách zase upoutávaly
plochy rybníků.

Například o různých jihočeských lokalitách Čech vznikla už během
„němých“ 20. let řada dokumentů včetně souhrnných (například
Cesta kolem republiky, 1923; Jižní Čechy, 1927; Poznej svou
vlast, 1938), takže není vyloučeno, že se v nich vyskytují
zmínky též o jedné z tamních perel, bývalém královském městu
Písek, jak známo zrcadlícím se ve stříbropěnné řece Otavě. Ovšem
přinejmenším dva tituly byly zasvěceny přímo Písku. Již v roce
1925 natočila pražská firma Favorit snímek Město v lesích Písek
a učinila tak na objednávku píseckého Klubu čs. turistů. Délka
dokumentu se blížila celovečerní metráži, promítání trvalo kolem
55 minut.

O čtyři roky později ještě přibyl patnáctiminutový dokument
nazvaný už prostě Písek (1929) – už nepředával místopisné
informace, nýbrž zkoušel jakousi „pocitovku“, snažil se zachytit
náladu píseckých uliček, ať se vinuly středem města nebo
přiléhaly k řece. S lyrickými akcenty zvěčňuje okouzlení, jaké
město v návštěvníku mohlo zanechat. Obraz Písku jako poetického
místa, kde se kulturní vyspělost mísí s bubláním splavu a
básněmi, pokračuje i nadále.
Například režisér Oleg Reif natáčí v roce 1973 doslovně básnivou
poctu nazvanou A zní vítr stříbrný, věnovanou nejen městu, ale v
menší řadě též Fráňu Šrámkovi. A následují další: třeba Zdeněk
Troška, dnes poutající zájem Kameňáky a Babovřesky, se vyznal ze
svého obdivu ve snímku Hudební Písek (1992). Z téhož roku
pochází i další impresivní výpověď nazvaná Zlatý Písek. A
pozornost Písek přitahuje podnes, ať již to zavinily povodně
nebo podmanivá krása jeho opraveného zevnějšku.
Písek – jako lokalita zajímavá jak stavebními památkami, tak
přírodními krásami – začal lákat i tvůrce hraných filmů. Poprvé
se vynořuje v dojemném melodramatu Hudba srdcí (1934), kde si
„zahrálo“ písecké vlakové nádraží. Písek je tu výslovně
jmenován, neboť hlavní hrdinka přijíždí za proslulým houslovým
pedagogem Otakarem Ševčíkem, aby se ještě zlepšila v ovládání
svého strunného nástroje. Ševčíka si tehdy zahrál Jaroslav
Průcha jako laskavého, nicméně přísného pána, který ovšem
hrdinčin talent bez zaváhání ocení. A předpremiéra filmu – byť
zhruba jen týden před pražským uvedením – se navíc uskutečnila
právě v Písku. Kdybyste si nalistovali písecké noviny či
časopisy s konce září 1934, možná byste tam objevili nějakou
zmínku.

To, že by Písek byl výslovně jmenován jako dějiště, je však
spíše výjimka. Častější byly případy, kdy Písek tvořil jen
kulisu nějakého fiktivního (někdy bezejmenného) místa, i když
občas byly odkazy na reálný stav jasně čitelné. Mám na mysli
zejména režiséra Václava Kršku, rodáka z nedaleké Heřmaně (i ta
si zahrál v jednom z jeho filmů – Kde řeky mají slunce, 1961) a
vášnivého píseckého ochotníka. Zvláště přepisy Šrámkových
předloh, filmové i televizní, nenechávají nikoho na pochybách, k
jakému městu se vztahují.
Další průhledy na Písek přišly až během okupace, kdy filmaři
zdůrazňovali malebnost české krajiny i starobylost zdejších
památek. V Ohnivém létu (1939), poetickém obrazu nesnadného
dopívání i prvního erotického okouzlení, si vydobyl rozhodující
postavení motiv řeky skvoucí se ve slunci. Toto bylo první dílo,
které Krška (tehdy ještě společně s Františkem Čápem) natáčel v
Písku a jeho okolí. Ohnivé léto vzniklo na základě Krškovy
prózy, vydané o několik let dříve.

Další poetický zpěv Pískem inspirovaný přibyl zásluhou filmu
Kluci na řece (1944), opět režírovaného Krškou, tentokrát ve
spolupráci s Jiřím Slavíčkem. Ve filmu jsou zachycena místa dnes
již neexistující, zejména zbourané domečky kolem řeky i ostrůvek
v ní. Ostatně k Písku, respektive k jedné jeho čtvrti, odkazuje
i pojmenování jedné z klukovských part – Portyčáci.
A „písecká“ řeka Otava se pak ještě rozlévala v dalším poetickém
Krškově filmu Řeka čaruje (1945), jehož realizace započala ještě
za války. Tentokrát ovšem malebný jihočeský tok i písecké okolí
zastupují jinou lokalitu, a sice Sázavsko, kde hlavní hrdina,
předčasně zestárlý a rezignovaný, doslova omládne nejen fyzicky,
ale hlavně duševně – dokonce natolik, že jej ani jeho vlastní,
notně panovačná manželka nepozná a distancuje se od něho. Také
Wassermannova budovatelská komedie Plavecký mariáš (1952)
částečně zužitkovala píseckou krajinu, aby doplnila sázavské
dějiště.

Písek se ovšem mihne, ať již je k rozpoznání či nikoli, i v
dalších filmech vyrobených za protektorátu. V Čápově melodramatu
Noční motýl (1941) vystupuje písecký hřebčinec a Písek sám se
změnil v „posádkové městečko“, jakkoli vytvořené hlavně v
barrandovských ateliérech. Okolí Písku zužitkoval rovněž
Vladimír Borský v přepisu Tylovy povídky Paličova dcera (1941),
i když exteriéry převážně natáčel na Českomoravské vysočině.
Právě tento snímek lze předložit jako typickou ukázku zcela
fiktivního prostoru poskládaného z nejrůznějších míst, která ve
skutečnosti nemají žádné společné vazby.

Podobným způsobem však postupoval i František Čáp, když
nachystal dodnes pověstný přepis Baarova románu Jan Cimbura
(1941). O složitých tlacích, které vznik filmu provázely (mimo
jiné začlenění antisemitského motivu se židovským krčmářem),
jsem ostatně na tomto webu psal. Nyní se věnujme, jak režisér
stvořil prostředí, které se – s výjimkou Cimburových jízd do
Prahy – odehrává mezi vesnicemi Semice, odkud titulní hrdina
pocházel, Hradiště, kde sloužil na u sedláka Kovandy, a Putim,
kam se posléze přiženil.

V Putimi sice vzniklo několik ojedinělých záběrů, také Písek
coby správní střed se tu mihne, avšak namísto Hradiště a Semic
jsou využita jiná místa, která nabídla přitažlivější vzhled
(Albrechtice, Jiřetice, také Bavorov, Jindřichův Hradec, Tábor a
Strakonice). Režisér tak stvořil jakousi ideální podobu
jihočeské vesnice a jejích obyvatel, opět poskládanou z několika
vzájemně nesouvisejících lokalit. Na znamení díků za služby,
které Písek poskytl, se v polovině listopadu 1941 uskutečnila
předpremiéra filmu právě zde.
.
Písek se v poválečném období proměnil v oblíbené filmařské
místo, a to zejména zásluhou Václava Kršky, jenž sem a do okolí
umístil řadu svých filmů. Nejznámější jsou dva přepisy Fráni
Šrámka – Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954). Oba
zdařile evokují reálie maloměsta někdy z přelomu 19. a 20.
století, vypomáhají si průhledy do starobylých uliček, chybět
nemůže kamenný most a samozřejmě ani splavem napěněná řeka.
Krškovi se podařilo věrohodně propojit exteriéry pořízené v
ulicích města s ateliérovými dotáčkami, které se týkaly bytů a
interiérů vůbec.
V obou snímcích, natáčených již barevně, Krška postihl i v
tlumených, zadumaných odstínech melancholický podtext
vyprávěných příběhů, ať již se týká pocitu promarněného života,
který bezúčelně protekl skrze prsty, nebo křehkého dospívání,
vystaveného přetvářce a pokrytectví dospělých. Zachycení
prchavých nálad podporuje i procítěné herecké ztvárnění, mazlivá
výslovnost básnivě stylizovaných rozmluv, kterým režisér dokázal
vtisknout rozměr všednosti. Oba snímky – ještě jednou
připomínám, že vznikly v první půli 50. let! – se zcela
oprostily od tehdy povinného třídního boje i budovatelských
klišé, zacílily se na přiblížení snadno zranitelného lidského
nitra. Kvůli tomu měl zejména Stříbrný vítr potíže, trvalo dva
roky, než byl uvolněn do kin.
Krška měl Písek a vůbec jižní Čechy v oblibě – a pokud to bylo
možné, situoval tam aspoň částečně i další filmy. Ve
smetanovském projektu Z mého života (1955) využil písecký most
pro pěší korzo, v dalším životopisu Mikoláš Aleš (1951) vyhledal
Mirotice a Zvíkov. Sociální drama Kde řeky mají slunce (1961)
natáčel v rodné Heřmani, vesničce od Písku vzdálené jen několik
kilometrů. A s Pískem či šířeji Píseckem jsou spojeny i poslední
dva Krškovy televizní snímky – Odcházeti s podzimem (1965) a
Popel (1969).
Oba vycházejí z milovaného Šrámka: Krška se vrátil k impresivní
poetice svých prvních šrámkovských přepisů, opět zdůrazňuje
prchavost citových vzplanutí i osudové důsledky ostychu či
váhání. Smyslem pro obrazově básnivé postižení promarněných
šancí, které se již nikdy nevrátí, se tak Krška přihlásil k
dobové zálibě v takto orientovaných látkách – připomenu aspoň
některá díla Otakara Vávra (Zlatá reneta, Romance pro
křídlovku).
Prosluněné krajiny Písecka – a dodejme, že přirozeně nejen
Písecka – přímo vybízely k zobrazení idylickému, krásnému na
pohled a uhrančivému svou malebností. Krška nebyl jediný, koho
okouzlily. Aspoň okrajově se Písku dotkli i jiní tvůrci, které
si podmanil. Vojtěch Jasný v druhé, milenecké povídce z Touze
(1958), programově poetickém čtyřpovídkovém projektu,
rozpřaženém mezi jednotlivými ročními obdobími i mezi dětstvím a
stářím. Karel Kachyňa pořídil na Písecku několik záběrů do
okupačního, z dětského pohledu nahlíženého dramatu Ať žije
republika (1965). Přitom původ těchto záběrů je záměrně
potlačený, použité obrázky se podílejí na vytvoření fiktivního
blíže neurčeného prostoru (v Touze) nebo dokonce napomáhají
konstrukci „typického“ jihomoravského venkova, kde se příběh
prvoplánově odehrává (Ať žije republika.

Písek ovšem neposloužil jen jako výtvarně působivá kulisa,
například v Balíkově dramatu Bomba (1957) vidíme město – aniž by
bylo blíže specifikované – oprýskané, zahalené v blátivých
plískanicích, prostě nevzhledné. Nebyl to samozřejmě nějaký
pomlouvačný záměr, nýbrž zprostředkování pracovního tématu.
Pozornost je upřena na těžká nákladní auta, zajišťující provoz
mezi lomem a stavbou, i chlapy, kteří vykonávají náročnou
fyzickou práci. A zápletka se točí kolem nálezu nevybuchlé
bomby, nalezené na staveništi, kterou muži převážejí z města
ven.
Balík tu docela dobře postihl obavy obyvatel skrytých za okny
svých bytů, když liduprázdnými ulicemi náklaďák projíždí. Takto
vystavěný prostor tudíž získává novou, drsnější dimenzi. Naopak
na zlověstné pohádkové kulise, ve výsledku dosti umělohmotné, se
Písecko, jmenovitě okolí Ražic, podílelo u pohádky Strakonický
dudák (1955). Přiznávám ovšem, že případné záběry z Písecka tam
jen stěží rozpoznáme. Různorodých použitých lokalit – i z
jižních Čech – nalezneme dlouhou řadu, avšak měly by spíše
odkazovat k západočeské oblasti, soudě tak podle titulových dud.
Zbývá ještě přidat další dva slavné filmy, které souvisejí
s Píseckem. Otakar Vávra inscenoval v Janu Žižkovi (1955) bitvu
u Sudoměře v autentických reáliích, v týchž rybnících, kde se
před šesti století odehrála. Musel dávat jen pozor na to, aby se
v záběru neocitla v blízkosti stojící olbřími Žižkova socha.
Karel Steklý natáčel putimskou epizodu v druhém dílu švejkovské
komedie Poslušně hlásím (1956) také v Putimi: hlavní hrdina si
vesnici prohlíží jak zdáli, tak se pohybuje přímo v ní.
V blízkosti mostu přes říčku Blanici si filmaři vybrali domek,
který z vnějšku posloužil jako četnická stanice (vnitřky se
pochopitelně pořídily v barrandovských ateliérech). Dnes je na
domě umístěná pamětní deska, sdělující, že právě tam se
příslušné záběry natáčely.

Oproti dřívějším vizuálně působivým krajinomalbám začaly od 60.
let převažovat pohledy protokolárně strohé, které žádné zvláštní
emoce vzbuzovat neměly, vlastně jen dokreslovaly podobně
vyprahlé či zmatené duše tam se vyskytujících lidí. Nebylo
přitom rozhodující, zda se jedná psychologická dramata, dokonce
snad pošilhávající po rozměru podobenství o marném hledání
smyslu žití, nebo o více či méně rozverné komedie.
K vážně míněným výpovědím o stavu současnosti patří například
Bloudění (1965) Antonína Máši a Jana Čuříka – dotýká se
rozčarování starší generace, bolestivě se vyvazující ze svého
podílu na zločinech stalinistické éry a navíc roztrpčené, že
dospívající děti toto zpytování svědomí ani v nejmenším
nezajímá. Ty totiž řeší vlastní, aktuálně pociťované problémy a
minulost považují za mrtvou. Písecké reálie tu zaujímají drobnou
roli – jako ubytovací zařízení se tu mihne někdejší hotel Otava.
Podobně postupoval Pavel Juráček v Případu pro začínajícího kata
(1969), swiftovské alegorii zasazené tak říkajíc mimo čas a
prostor, když pro zpustle vyhlížející stavby hledal souznějící
krajinné motivy. Výsledná podoba málo vzhledného venkova s
neposekanými travními porosty se rovněž skládá z bezpočtu
dílčích plošek, natáčených na nejrůznějších místech.

Ani veselohry se nevymykaly z naznačeného trendu. Připomenu
neškodnou podvodnickou komedii Mezi námi zloději (1963), která
se odehrává v zemědělském družstvu okrádaném tamnímu
ziskuchtivci, kteří se vetřeli do jeho vedení – film se natáčel
ve vesnici Plástovice a okolí Písku se tu doopravdy jen mihlo.
Zmínit ještě mohu prostřední část homolkovské série Hogo fogo
Homolka (1970), kde se Jaroslav Papoušek vrátil k jihočeské
rybníkářské krajině jako čemusi očistnému, zvláště pak pro
domýšlivé Pražáky. Ostatně rázovitou jihočeskou vísku, jakkoli
vyhlíží jako kýčovitá a papundeklová pouťová atrakce, stvořil s
velkou vervou také Zdeněk Troška – kdysi to byl cyklus komedií
Slunce, seno… (1983/1991), poté „jihočeské“ pohádky a
nejnověji Babovřesky (2013). S tím ovšem Písek ani jeho
nejbližší okolí nemají naštěstí nic společného.
Spíše opatrně a málo nápaditě Písek zužitkoval Zdeněk Podskalský
při natáčení filmu Ženu ani květinou neuhodíš (1966). Použité
průstřihy tu zastupují místa zájezdu jednoho pražského
orchestru, s nímž cestuje i smolařsky vyhlížející flétnista
(Vlastimil Brodský). Vymstí se mu, že z vrozené slušnosti
nedokáže odmítnout místy až mateřskou péči dlouhého zástupu žen,
které se vtírají do jeho přízně. A nezůstalo při jediné
návštěvě: v bláznivé komedii Trhák (1981) všímavější diváci
zajisté rozpoznali, že letní kino, v němž vichr rozerve plátno a
téměř zničí slavnostní premiéru právě dokončeného filmu, je
právě to písecké.

Ostatně lze tvrdit, že umělci, kteří jednou Písek navštívili, se
do něho rádi vraceli. Dotvrzuje to třeba Karel Kachyňa, jenž v
okolí Písku i ve městě samém natočil několik filmů (Už zase
skáču přes kaluže, 1970; Láska, 1973; Duhová kulička, 1985;
Dobré světlo, 1986). Možná tak činil i proto, že jedním z jeho
scenáristů byl písecký rodák Karel Čabrádek.
Během 70. a 80. let se v Písku vystřídala řada filmařů, někteří
zanechali až dokumentárně cenné záznamy o podobě některých budov
(například vnitřek divadla zachytil Václav Matějka v Návratech,
1972). Písecká kasárna poznáme v komedii Stanislava Strnada
Kluci z bronzu (1980), vyprávějící o tom, jak vojáci nadšeně
nacvičovali náročnou pohybovou skladbu pro spartakiádní
vystoupení.
Oblíbeným obrazovým motivem býval také most, který zapracoval
nejen Jiří Svoboda do dramatu Dívka s mušlí (1980), tklivém
příběhu o mladičké dívce, které se namísto věčně opilé matky
obětavě stará o své mladší sourozence. Nebyl jediný ani první:
mnozí filmaři, kteří využili písecké reálie, právě most volili
jako dominantu města při pohledu zespoda od řeky.
Okolí Písku, byť mnohdy nerozeznatelně, se prolnulo do vícera
snímků, ať podnes patří k oblíbeným diváckým evergreenům
(Jáchyme, hoď ho do stroje, 1974) nebo naopak k dílům dnes již
téměř zapomenutým (Proč nevěřit na zázraky, 1977; Všichni proti
všem, 1977; Má láska s Jakubem, 1982). I televizní tvůrci si
Písek oblíbili a nechali ho „hrát“ v řadě inscenací, připomenu
aspoň Lístek do památníku (1975), kde František Filip s
melancholickým nádechem, ale rozhodně bez slzopudných sklonů
vylíčil jeden příliš opožděný vztah, nutiv protagonisty, aby
prochodili bezmála celé město. Režisér oproti zvyklostem natáčel
některé interiérové výjevy v autentických prostorách (například
v hospodách) – a prý je ponechával v původním stavu. Koncem 60.
let využil písecké scenerie Zdeněk Podskalský při natáčení
zábavního písničkového cyklu Bejvávalo. Mikrokomedie Bohoušův
syn (1976), navazující na neméně úspěšného Bohouše, se natáčela
na Živci v Píseckých horách. V jednom z posledních dílů 30
případů majora Zemana (1979) – v Mimikrech – Písek poskytl dům
rodičů jedné z hrdinek. Pro zájemce bych dodal, že se nachází v
Roháčově ulici.

Ani nyní si Písek na nezájem filmařů nemůže stěžovat. Vypravili
se sem tvůrci seriálu Cukrárna (2011), aby pořídili několik
exteriérových dotáček, také Bohdan Sláma ve Čtyřech sluncích
(2012) zachytil některé jeho části. Avšak největší roli Písku
nabídl Brabcův pohádkový muzikál V peřině (2011), jehož tanečky
rozhýbaly historická prostranství, od kostela až k parku. Ani
zde však není Písku přiznána jeho identita, vystupuje jako snad
trochu bizarní, ale každopádně barevně pestré, oduševnělé
městečko, kde se však mohou odehrávat tajemné, snad až magické
události. Pokud do Písku zavítáte, zjistíte, že takovým místem
beze sporu je.
Jan Jaroš

Text přednášky pronesené 14. 3. 2013 v přednáškovém sále Prácheňského muzea v Písku u příležitosti výstavy Čtení z Písku.