DÍLA

V Písku byla od r. 1859 reálka, zřízená a vydržovaná nákladem města. Nedlouho na to přibyla vyšší dívčí škola, prvá, dobře-li se pamatuji, po pražské. Ředitelem reálky byl prof. Jan Krejčí, tehdy proslulý geolog, jenž byl z Písku povolán na českou techniku v Praze. Na reálce blahodárně působil prof. František Tonner, jenž byl potom drahná léta jejím ředitelem. Také Adolf Heyduk se již ohlašoval z písecké reálky a prvé jeho básnické sbírky měly v píseckém studentstvu nejvděčnější obecenstvo. Z učitelstva vynikal Vojtěch Janota, redaktor „Otavana“ a nadšený národní buditel. Na obou ústavech vyučoval zpěvu František Gregora, znamenitý hudebník a regenschori, jeho jména dosud bývá vzpomínáno. Profesoři obou středních škol vydávali poučnou bibliotéku, jež rozšiřovala užitečné vědomosti ve škole i mimo školu.
Nelze tedy říci, že v Písku nebylo duševního rozruchu. Byl, ale i ti, kdož jej způsobovali, přeceňovali i své síly, i výsledky svého snažení. Všecko české bylo přeceňováno ve velkém, jakž by nebylo přeceňováno v malém. Už si nazývali Písek „Athénami nad Otavou“, a když Athény, musejí tam býti, rozumí se, také Sokratové, Platonové, Aristotelové aj. Tehdy jsme měli ještě druhé Athény, Chrudim. Jaké bohatství! Ale přece jistý vědecký a literaturní život v Písku byl, a kolik bylo v Čechách i na Moravě českých měst, i větších Písku, kde vůbec ničeho nebylo a bojím se, že dosud není.
Zřízení reálných škol na náklad města svědčí o jisté probudilosti a uvědomění píseckého občanstva. Zajisté, bez počinu probudilých a uvědomělých jednotlivců by se podobný ústav nepořídil. Ale jestliže drobné měšťanstvo souhlasilo, aby postavena byla reálka, třeba je zjistiti pohnutku, která je k tomu vedla. Mnoho měšťánků se počestně živilo chovem studentů;čím tedy více studentů bude v městě, tím více občanů se obživí nebo si aspoň přilepší. Profesoři také něco vydají aměšťanské slečny dcery budou míti na výběr více ženichů.
Velká většina měšťanstva pociťovala ještě zastrašení z let 1620 a 1547. Nebyli to renegáti, nezapírali, že jsou Češi, ale češství u nich znamenalo vědomí nicotné ubohosti, od níž nepomůže nikdo a nic, ani bůh, ani jeho zázrak. Starousedlí měšťané dostávali z bohatých obecních lesů ročně šest sáhů dříví tvrdého a šest sáhů měkkého. Čím hlouběji hospodářsky klesali, což jest osud všech, kdo nejdou s dobou, tím drahocennějšími se jim zdály ty starodávné, zděděné výhody, kterých ani předkové jejich nedobyli svou prací a zásluhou. Báli se o ně, že jim budou vzaty, jakmile výše zdvihnou hlavu a hlasitěji promluví. A co by byli bez nich? Co by byl starousedlý písecký měšťan, kdyby mu nedávali z obecních lesů každý rok dvanáct sáhů dříví zdarma? Měl-li takový starousedlík vlastní domek, v něm řemeslíčko nebo hospůdku a choval-li si několik studentů, měl krásné živobytí, neudřel se, mohl se účastnit církevních procesí a choditi s ostrostřelci na parádu. Ovšem na ostrostřelce každý nevysáhl. Oni tvořili elitu měšťanstva, muselo jim přebývat na uniformu z jemného tmavozeleného sukna i na pozlacené knoflíky, a co prozaháleli na střelnici při cvičení ve střelbě a pití měšťanského piva, také znamenalo nějaký peníz, jehož nemohl oželeti každý, kdo musel každý den po celý boží rok píchat a smolit.
Starousedlíci představovali „staré dobré časy“, a ve své omezenosti myslili, že časy staré musely být i dobré. Žádné, jakékoli změny si nepřáli, všecko nové zatracovali. Dobřeť tušili, že noví lidé a nové časy je připraví o staré výhody z obecního. Při konservativním hospodářském systému, zděděném po minulých stoletích, rok od roku více chudli; avšak jak přibývalo jejich chudoby, tak rostla jejich houževnatost. V politickém roztřídění národní společnosti tito neteční živlové vesměs se počítali za Staročechy; byli přítěží této straně, jež následkem toho, že měla takových členů mnoho, nebyla s to, aby plně vyvinula dobré principy, které v ní byly. Odpůrci Staročechů nemohli se omeziti na pouhou politiku, nýbrž museli své zásady uplatňovati také na poli hospodářském a v činnosti společenské. Pro ně bylo jasno, že je nutno písecké měšťanstvo vytrhnouti ze starožitné netečnosti, a to že se nestane, dokud bude trvati jeho spokojenost minimem blahobytu, dokud nebudou zrušeny hmotné výhody, kterých požívají od obce. Obec samu bylo třeba vyburcovati k činnosti, bylo třeba probuditi v ní podnikavost a všechno, co by koli podnikala za peníze; peníze pak opatřují se úvěrem, úvěr se poskytuje na záruku nebo hypotéku a rozsáhlé lesy písecké obce zatížené povinností takové ceny, nebyly dostatečnou hypotékou na větší půjčku. Obec tedy musela býti nejprve sproštěna této povinnosti a toho nebylo lze dosíci bez souhlasu starousedlého měšťanstva. Ale vědělo se, že ono se své výhody nezřekne za žádnou cenu! I nebylo lze jinak, než ozbrojiti se trpělivostí, až přibude měšťanstva novousedlého tolik, aby starousedlé mohlo býti přehlasováno.
Noví lidé písečtí opírali se o mladé politiky a novináře, doktory Eduarda a Julia Grégry, kteří byli skorem jako píseckými rodáky. (Otec jejich byl ředitelem píseckých lesů.) V čelo jejich postavil se statkář Tomáš Šobr, jenž při obecních volbách porazil purkmistra starousedlých, Němce Gamische, a zaujal čestné jeho místo. Tomáš Šobr, muž imponující postavy a brady, byl na to zvolen i za poslance na zemském sněmu. K tomu byl dobrý řečník i agitátor. Opozice se domnívala, že v něm našla silného muže k přemožení zastaralého zla a schopného reformátora poměrů.

Holeček, Josef. Pero. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980. S. 166-169.
Z knihy: Holeček, Josef. Pero. Román – paměti. 1. díl. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1922, s. 190-194.