Kterési neděle po mši smluvili jsme se, Kerber, Vorel a já, že odpoledne podnikneme projížďku na loďce po Otavě. Pinsker, jenž stál poblíže a vyslechl náš hovor, přistoupil k nám a prohlásil, že by se té zábavy účastnil také. Byli jsme srozuměni a odpoledne na smluveném místě při řece jsme najali dvě malé loďky. Byl krásný, slunný, teplý den, koncem března. Řeka nebyla právě rozvodněná, ale přece hodně plná, ježto odnášela sbírající se v ní vody, povstávající táním sněhových spoust na Šumavě. Usedli jsme do loděk, do jedné Kerber s Pinskerem, do druhé Vorel a já, a proháněli jsme se po široké hladině říční pod kamenným mostem, mezi Rybářskou ulicí na pravém a tak zvaným Portyčem na levém břehu řeky. Pinsker a já jsme veslovali, Kerber a Vorel seděli na zádi u kormidla. Zpočátku jsme prováděli dostihy po vodě dolů i proti ní, ale po nějakém čase navrhl Pinsker bitevní manévr podle římského způsobu. Svedla ho k tomu návrhu dlouhá odrážecí tyč, jež byla na loďkách vedle vesla a jíž mnozí z těch, kteří se projížděli, dávali přednost před tímto.
Souhlasili jsme, odevzdav veslo Kerberovi, uchopil tyč, opatřenou hákem na dolejším konci, a zaujal místo na přídi loďky, kde stál, připomínaje na vysoký stožár. Na druhé loďce jsem se tyčí ozbrojil já a Vorel se ujal vesla.
Manévr začal. Vítězem měl býti, komu se podařilo zachytiti hákem bok protivníkovy lodi a přitáhnout ji ke své. Však věc nebyla tak snadná, jak by se na první pohled bylo mohlo za to míti, protože veslaři, rozuměli-li svému úkolu a byli-li jen poněkud zruční, loďky lehké a pohyblivé řídili tak, že jejich boky se dostávaly z dosahu háků, jež je měly zachytiti, a že nohy těch, kdož manévrovali tyčemi, neměly pod sebou pevné půdy, o níž by se mohly opříti, ježto loďky se silně kymácely a houpaly a nepřipouštěly rychlého pobíhání po svém dně, ba, hrozily se překotit při každém silnějším pohybu, což by těm, kdož na nich byli, nebylo bývalo připravilo příjemnou lázeň, uváží-li se, že řeka na těch místech byla všude 2—4 metry hluboká a voda studená jako led.
Útočili jsme několikrát proti sobě, ale boj zůstal nerozhodnut. Objížděli jsme se navzájem, snažíce se oklamati druh druha a vystihnouti vhodný okamžik k novému útoku; po chvíli se zdálo mému veslaři, že tento okamžik nadešel, i rozjel se prudce proti protivníkovi, já pak jsem se rozmáchl tyčí, abych jeho loďku zachytil. Pinsker zmařil můj útok, odraziv svou tyčí mou, nahnuv se poněkud dopředu, mocně se rozehnal a hák jeho tyče dopadl na kraj jeho loďky; než téhož okamžiku Vorel zasáhl dovedně veslem, naše loďka se uhnula a nyní nastal výjev, jejž do své smrti nezapomenu; milý Pinsker pozbyl rovnováhy a spadl přes okraj loďky po hlavě do řeky. Zmizel v brunátné vodě, jež vysoko vystříkla, a nezůstalo po něm jiné stopy než divoká, rozbíhající se kola na hladině a několik bublin na místě, kde hloubka jej pozřela…
Ulekli jsme se všichni nemálo, ale za okamžik se nám ulehčilo, když hlava zmizelého se zase objevila nad vodou; s podivením bylo, že vysoký a tvrdý černý klobouk, jenž kryl jeho plavou kštici, mu nespadl hlavy, ale pevně na ní naražen zůstal, což působilo dojmem nesmírně komickým, takže jsme se nezdrželi smíchu. Rudý jeho obličej se zabarvil do fialova a kašlaje, funě a hekaje rval se zoufale proudem, aby tento jej neodnesl…
Mně, který jsem byl polovičním obojživelníkem, se jeho situace zdála spíše nanejvýše směšnou nežli povážlivou. Prvnímu leknutí jsem se ovšem neubránil, ale to rázem ze mne spadlo, když jsem ho viděl, an statečně zápasil s proudem. Ke své hanbě se přiznávám, že oné chvíle mi bylo více o tyč, jež mu vypadla z ruky a plovala po řece, než o něho. Uvážil jsem, že bychom ji musili zaplatiti, kdyby uplavala, a vylovil jsem ji z vody, načež teprve i naše loďka mu přispěla na pomoci. Svrchovaný čas, ježto on zatím se chytil oběma rukama okraje loďky, s níž byl spadl a na níž jeho partner k němu přirazil. Snaže se vyšinouti se na ni, byl by ji jistě zvrátil, kdybychom Vorel a já mu nebyli poskytli podpory a nebyli mu pomohli spojenými silami z vody. Netřeba říci, že věc se neobešla bez povážlivého zakymácení i naší loďky, jež bezmála by se byla také převrátila.
Nu, zachránili jsme ho a naše loďky také. Bylo ovšem po manévru. Ubohý Pinsker všecek promočen a třesa se zimou, že zuby cvakaly, seděl schoulen na loďce, maje pod sebou kaluž vody, jež proudem se lila z jeho šatů. Uvažoval, jak se dostane domů, do svého bytu, maje projiti celým městem za krásného nedělního odpoledne, kde v ulicích bylo plno lidí, jimž poskytne vítanou podívanou …
Naštěstí bydlil Kerber hned v prvním domě Rybářské ulice, na samém pravém břehu řeky, sotva padesát kroků od místa, kde jsme přistáli. „Převlečeš se u mne“, těšil ho, „uschneš, a až se setmí, půjdeš domů v mých šatech“.
Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 133 – 135.
Z knihy: Klostermann, Karel. Červánky mého mládí. 2. díl. Praha: Jos. R. Vilímek, 1926.
Další ukázky z díla autora:
Místa spjatá s dílem nebo jeho autorem:
