DÍLA

Vás, lesy, miluji! Jste naše české moře,
jež duši sílu dá a zbaví chmur a hoře.
Vln vašich tichý šum i divé příboje
hře rozbolněných čiv zdroj nesou úkoje
a krása dumavá sen střásá s vašich snětí
o věčných polibcích a srazu do objetí,
o lásce mladých dnů, již uklidňuje čas
a která vzplane přec vždy znovu zas a zas,
jak srdce roztouží se vaším těžkým tichem,
jež jest jak opona, za kterou bujným smíchem
nás víly života v ples nový lákají.
To sladká pohádka jest mládí o ráji —
a lesy! jste to, vy, co nám ji šeptají
svou melodickou hrou na teskné šalmaji.
Dost krajů prošel jsem, v hloub mnoha lesů hroužil
jsem unavenou hruď a po vzkříšení toužil
své duše zdeptané, jíž svět jen trpkost dal.
Vše marno. Teprve stesk setřesu a žal,
se Svícny Mehelník kdy v ústret se mi skvějí.
Ó, lesy písecké! vás mám z všech nejraději.
Snad jiné pyšnější jsou ve své nádheře,
pnou mocné šíje výš, zhlížejí v jezeře
svou krásu, divoce se skalinami derou
a strží protkány jsou stuhou stříbrošerou —
Vy máte něhu svou a vroucno intimní,
svůj úsměv, vlahý dech, jímž všechno zupřímní
a vlídně, měkké tak a rozmilé se stane.
Ať slunce nad vámi či plná luna vzplane,
vždy kouzlo přísvitů a polostínů
z vás se line do duše jak věčné zřídlo krás,
nad nímž se příze snů lehounkou mlhou klade
a staré obrazy, jak do mysli se vkrade,
v ní fantasii mé vždy vábně vykouzlí.
A což, když červánky se v kadeřích vám rdí
ať s rosy perlami, ať se západu zlatem!
Ve vašich hlubinách jak ve chrámě je svatém,
a s výšin šíří se, jak s věží, obzory.
Zde hvozdné Šumavy se vlní prahory,
tam Choustník ponurý, Čertovo Břímě trčí
v kraj drsný, v dálné mlze záhadný Třemšín mlčí
jak staré božiště by skrýt chtěl v svatou tiš.
A kol rybníky, pás lesů, luk vám blíž,
putimský kostelík, nadevším Boubín zříš
a sotva krásy té se někdy dosytíš.
Nech dálek však, ó poutníku, a sestup v nitro
těch lesů líbezných, kdy probouzí se jitro
a žluva s kukačkou a sojkou, s kosem drozd
je slavně vítají, až rozhlaholí hvozd;
neb v stinné rokle jdi, kdy poledne v leb praží,
a večer mýtinu vol plnou vůně, blaží
tu líně poležet a klidně naslouchat,
jak celá příroda se chystá jiti spát.
Co všude zákoutí a míst je čarokrásných,
jen vidět, chápat chtěj! U Němce v chvílích jasných
i šerých můžeš snít nejkrásnější pohádky.
V Bytiny bučinách, na Holém, u Matky
jak se světa bys byl a žil jen svojí duši;
klid božský saješ v hruď tam Pěti u maruší,
a chceš-li těšit se kolouší idylkou,
srn skoky pružnými a jejich dětskou hrou,
jdi krokem ztlumeným Bzinkovnou pod Provazci.
Kde smršť kdys řádila neb žraví korokazci,
zas mlázím k životu se hlásí nový svět.
Věř, plodná příroda vše vyrovná si zpět,
jen člověk ztráty své si nese celým žitím…
Změn jsi-li žádostiv, jdi k zarostlému sítím
Lukovci do Hůrek, řiď na Hradiště krok,
v Otavy křivé bok a zlatonosný tok,
choď do vrážských, z vrcovských hledej Pteč,
spěj k Říčkám, na Zvíkov a Orlík, v světlou seč,
kde potok Hrejkovský od Tyrolského domku
se křovin proplétá přes kamení, tmou stromků,
to věru krásné vše — leč já, děj se co děj,
já Hory písecké mám přece nejraděj
a jejich korunu — to šumné Moře lesů!
Tam myslí zalétám, tam být se touhou třesu,
tam celé srdce své vždy v teplé dlani nesu.

Borecký, Jaromír. Lesům. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 47-48.
Z časopisu: Otavan, 26. 7. 1933, roč. 14., č. 2-3, s. 18.