U čtyř lesních rybníků nad Pískem se kdysi dařilo vodníkům moc dobře. Nebylo jim nikdy smutno, vždyť rybníky spolu těsně sousedily a každý z nich měl svého vodního strážce. Někdy sem dokonce zavítali vodníci od rybníků, které leží hluboko v píseckých lesích.
Naši vodní braši dávali pozor na rybí plůdek, aby se řádně vyvíjel a dobře rostl. Zaplétali kořeny vodním rostlinám, aby vznikly pastičky na nepozorné plavce. Připravovali si i hrnečky na dušičky. Je pravda, že tady těch dušiček nebylo nikdy moc, ale k občasné radosti vodnického srdce to úplně stačilo. Po večerech si pak vypravovali vodnické historky.
Každý vodník nosil s hrdostí jméno svého rybníkového království. Na rybníku Beran trávil své dny a noci mrzutý vodník Beran, pod hladinou Tichávku přebýval stále vodník Tichávek a v dalších dvou odedávna žili ještě další vodní sousedé Bašta a a Trubka. Beran byl nejstarší a nejzkušenější a Trubka byl z nich zase nejmladší, a když uvážíme, že se vodníci dožívají vysokého věku, byl to vlastně takový vodnický mladíček hastrmánek.
Ale krásný život ani pro vodníky netrvá věčně, a tak i na naše dědky vodníky pomalu doléhalo stáří. Začaly je bolet klouby, píchalo je v zádech. On se vlastně v té studené vodě vodník těžko zahřeje a na podzim, když na rybníkách ležela hustá bílá mlha až do oběda, se jim i špatně dýchalo a také sípali a kapičky už jim nekapaly jen ze zelených fráčků, ale i z vodnického nosu a vypouklých očí.
Když už je na tom vodník takhle špatně, to je pak nejlépe zalézt pod břehem u stavidla do té nejhlubší tůně a usnout věčným vodnickým spánkem. Tak to také naši vodničtí sousedé udělali. Pak se proměnili v zelené rákosí a zdálo se jim o vodnickém ráji.
Postupně tedy zmizeli Beran, Tichávek a Bašta. Jen tomu nejmladšímu Trubkovi se jaksi odejít nechtělo Byl sice smutný a opuštěný, ale cítil přece jen touhu hrát si na jaře s malými rybkami, kvákat spolu se žábami za teplých letních večerů a pozorovat tančící lesní žínky. Vždycky si přál umět tančit. A možná, že právě ony by ho tančit naučily.
Jednou večer, když se začal ukládat k spánku do rákosí, zaslechl slabounké volání: „Nechoď, Trubko, nechoď spát, naučíme Tě tancovat!“ Rozhrnul vodní trávy a uviděl na hladině svého nejmenšího rybníka tančit čarokrásné lesní žínky. Na hlavách měly věnečky z lesního kvítí, mlhový závoj jim zakrýval dlouhé černé vlasy, nožky se jim jen kmitaly po hladině. I žáby kvákaly nadšením. A Trubka znovu slyšel jejich tenké hlásky: „Nechoď, Trubko, nechoď spát, naučíme Tě tancovat!…“
Trubka se vzmužil, nemohl si přece udělat takovou ostudu, že by neposlechl lákavé pozvání k tanci. Narovnal tedy vrzající kolena, napřímil bolavá záda a začal tancovat… Jeho krásné tanečnice ho vedly bezpečně po vodním parketu. Všichni tančili a žáby k tomu kvákaly líbezné melodie.
Až se někdy k večeru půjdete podívat ke čtyřem rybníkům, určitě se vám podaří zahlédnout mlhový závoj lesních žínek, jen toho zeleného panáčka Trubku asi neuvidíte, on je opravdu moc plachý. Ale zase uslyšíte alespoň to žabí koncertování. A Trubka? Je šťastný, že se naučil tancovat a že zůstal na svém rybníčku, aby obhajoval čest vodnického řemesla a nezmizel jako pára nad rybníkem.
Z rukopisu autorky
Další ukázky z díla autora:
