Jen mi klidně jmenujte druhé takové město, jako je Písek. Jen si pospěšte a jmenujte mi druhý takový kraj, jako je písecký. A já vám povím, v čem nemáte pravdu a proč každé vaše srovnání s jiným městem bude pokulhávat. A také vám řeknu, proč bude pokulhávat i srovnání jiného kraje s naším a jiné krajiny s naší. Není na světě krajiny, která by se podobala druhé, a když, tak jenom z dálky a zdánlivě a to se ještě stane jen povrchnímu pozorovateli, který nerozeznává ani barvy, ani vůně, ba ani tvary věcí, byť by jejich rozdílnost byla sebevíc očividná. A co má Písek a jeho kraj, není daleko široko. Jen si lámejte hlavu a ukažte mi druhou takovou řeku, jako je Otava. Jen mi ji ukažte, když je ráno, jestli po ní také běží to měkké zlatavé světlo prvního rozbřesku, jestli je nad ní taky takové ticho, když ještě spí voda, než se převalí přes oba jezy, přes ten pod Václavem i přes ten pod Skálou. Anebo když prší hvězdy a Otava jich má plnou náruč, že se jí sypou až na říční dno. Taky mi ukažte takové vrchy, jako je Mehelník, Svícny, Hůrka nebo Hradišťský vrch. Jenom to zkuste někde nějak tak zapadnout do lesů, někam se vydrápat na vrcholek a dívat se odtud přes sedmerý obzory až k hřebenům šumavských hor, anebo zas odněkud z protějška na páru lesů, táhnoucí se na východní straně, za Vltavou. A to už nemluvím ani o rybnících, jako je Šarlák a Hánovec, jako je ten velký putimský a křešťovický rybník a ty další a menší, rozhozené v lukách a zrcadlící krajinu s lesy, hájky, staletými stromy a běžícími oblaky, za čím sem už putovalo a bude vždy putovat tolik malířů. A což ty tiché, zádumčivé a krásné rybníky v lesích!
Jenom namátkou a kuse jsem vám tu vyjmenoval pár zvláštností a hledejte něco podobného v Jindřichově Hradci nebo Počátkách, v Přelouči nebo Kojetíně. Anebo i ve Vodňanech, abych nechodil do cizích revírů. i Otava je jiná v Písku než ve Strakonicích a obloha, když je chrpově modrá, nebo když po ní přeletí bouřkový mrak, je jiná než nad Kácovem.
Já vím, co mi namítnete.
A co kraj Boženy Němcové, Ratibořsko, Babiččino údolí. Co Halasův Kunštát. Co Čapkovo Svatoňovicko, co Dyje, co Posázaví. Zajisté, každý kraj, to je prazvláštní krása a neopakovatelná tvář, kus dějin a prazvláštní hudba, jedinečná svou barvou a svými tóny. A kdo to nevidí, je slepec a chybí mu sluch. Taková je Litomyšl, Česká Skalice, Náchod, taková je Opava, takový je Brandýs a Kolín. A jsou možná honosnější místa a bohatší kraje, avšak jedinečný mezi nimi je Písek.
V kolika knihách, v kolika skladbách, v kolika plátnech čerpaných z dějin a i z ducha kraje je citový zeměpis Písku a jeho okolí!
Heyduk a Šrámek, Otakar Ševčík a August Sedláček, Gregora, Vymetal, Jeremiáš, Sova i Weiner, Píša i Čárek a další a další, každý tu zanechal nějakou stopu, každý tu našel kamínek, který obrousil na drahokam. Nevěřte, že nové umění může žít bez kořenů, nezakotveno v ničem, bez pout a bez domova, jak ve vichru list. Protože jen to, co je zatěžkáno krásou a životem kraje, jeho bolestmi a nadějemi, co má svůj mateřský přístav a pod jeho vlajkami objevuje světy zůstane pevné a bezpečné, nenahlodáno časem.
Tudy chodili a odešli zajímaví lidé, kteří milovali ten kraj. A teď tu chodí jiní mezi vámi a ti, kteří přijdou, jednou vás vystřídají. Z dějů, životů, osudů, z lásky, starostí a smutku, z tříště dnů, kterou odnáší čas, zůstává to, co zachytil tvůrce. A v tom, z věků do věků, nesmrtelný, prochází tvůrčí duch kraje.
Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou, hučící jez pod hradbami a okno do letní noci, kdy z luk volá chřástal, a každá hvězda má opojnou moc. Okno, odkud se dívala s Vilíkem Slávka Hlubinová.
Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a létech odplouvaly …
Říkejme si co chceme, že ten teskně vzrušivý a podmanivý opar Šrámkových veršů je živý už jen tou svou básnickou melodií, že dnešní svět už je jiný, drsnější, chlapský, vždy to bude mládí, mládí všech dob, jež pocítí opojnost Šrámkovy poezie, zalykající se mladou a bouřící se krví, když volá stříbrný vítr a svět.
Sám už ani nevím, kdy pluly naposled vory dolů Otavou. A to Slávčino okno nad řekou! Už také je jiné. A celý ten kout. Hodně se změnilo od těch dob, kdy tady v domě „U koulí“ cupital po tmavých schodech studentík gymnasia, autor Stříbrného větru. Teď je tu sídlo hudební školy a kvetou tu růže.
Ze Šrámkova Písku. Písek 1967.
Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980.
Další ukázky z díla autora:
