Bylo to v den před Štědrým večerem 1863; studoval jsem tehdá na píseckém gymnasiu a mívali jsme kratší vánoční prázdniny než nyní, mnohem kratší, sotva čtyři dni; já pak měl daleko k rodičům do Kašperských Hor, plných 13 hodin cesty a za celý svět bych byl v Písku nezůstal. Sebral jsem se tedy ve čtyři hodiny odpoledne, když bylo po škole, a ven z města. Umínil jsem si, že celou noc půjdu, abych ráno na Štědrý den byl doma. Do Strakonic šlo nás snad třicet, ze Strakonic do Katovic už jen tři; bylo už asi deset hodin večer, když jsme tam dorazili. U Varousů v hospodě bylo teplo a veselo; syn byl mým kolegou, hostinský i s manželkou svou byli tak hodní, starostliví lidé, že dodnes, když už dávno zemřeli, zapomenouti jich nemohu. Bylo domlouvání a zrazování, když jsem projevil úmysl, že půjdu dále; a věru, nebylo divu, že měli o mne strach. Všude spousty sněhu, drobného, čerstvě napadlého, a od hor šumavských burácel západní vítr, že v komínech meluzina skučela, až mrazovým květem potažená okna řinčela.
Marné bylo domlouvání; nedal jsem se zdržeti; ti se podiví doma, až nejdéle o osmé ranní vstoupím do dveří; budou snad právě snídati; jak je překvapím!
Přešel jsem most přes Otavu – tma vůkol, žádný měsíc, žádná hvězdička na nebi. Trhané šedé mraky, plné sněhu valily se po nebi, tu v husté kupy se sbírajíce, tam opět se rozplývajíce ve tvary fantastických příšer. Rychlým krokem beru se vpřed, vítr proti mně, drobný sníh
jemným, pichlavým práškem ve tvář mi šlehal a všechen oděv hustou bílou vrstvou mi pokryl. Než, co já jsem toho dbal: v sedmnáctiletém srdci plesaly vánoce a tak pevná, dětinná byla víra má v ochranu boží, že strachu a hrůzy jsem neznal.
…
Ubíhala cesta, než čím více jsem se blížil šumavským horám více nepohody přibývalo…
Bylo kolem tří hodin v noci, když jsem došel do Mačic. Z Mačic k nám se počítá něco málo kolem tří hodin cesty, ale cesta zlá, stoupá neustále, nejvíce za Nezdicemi, poslední vsí, kde nutno překročiti hřbet žďánovských hor. … Bude snad záhodno, poodpočinouti si, posilniti se, než na poslední kus namáhavé pouti se vydám.
Znám tu hospodu dobře, býval jsem tu často. … Ochotně mi klepajícímu otevřeli a na mou otázku, mají-li něco k jídlu, přinesli mi osminku pečené husy, ovšem studené. Už jsem bral nůž a vidličku, hlad mi žaludek svíral, tu najednou hospodská: „A budou jíst, mladý pane – už je Štědrý den, přísný půst?“
Na mou duši pomyslím si, je hodnější ta židovka než ty, ani´s nepomyslils!
„Máte pravdu,“ dím „uvařila byste mi kávu?“
Přisvědčila, šla uvařit, když husu byla zase odnesla. A hospodský sednul ke mně, dal se do řeči a divil se mé odvaze; byl to hodný člověk, starověrec.
…
Pojedl jsem teplé kávy a vydal se na další cestu, ač mi domlouvali, abych do rána zůstal, že bude hrůza za Soběšicemi a dokonce za Nezdicemi. Do Soběšic nebylo zle; šel jsem ovšem k jihu a metelice si mne podala jen ze strany; krom toho chránily dosti vysoké hory po pravé straně. Za to, jak jsem přišel za Soběšice, dostal jsem vítr zase do očí a přede mnou jedna bílá pláň, po cestě ani stopy. Vítr jakoby mne byl tlačil na levo, ani odolati jsem nemohl; k tomu bezedné závěje, do nichž až po pás jsem neustále zapadal.
…
Čím to jen bylo, že pořáde jsem šel s kopce? Do Strašeni přece cesta stoupala, tu málo padala. A vánice zase šla s pravé strany, tak prudce, že maně stáhnul jsem kosmatou astracháňku hodně s čela přes pravé ucho, abych je chránil.
Najednou světélka tmou, jedno, dvě, tři, více jich. Trochu na levo se kmitala. To přece není Strašeň, to nemůže býti! Také je Strašeň dále, aspoň o půl hodiny. Kde jsem? … Před sebou rozeznávám širou rovinu, bez kopce, bez křoviska … Takové u Strašeni není. Dám se přímo přes tu rovinu, směrem k světlům
…
„Krista Pána, co tu děláte? … Což nevíte, že tu vážíme vodu…?“
Vyšplhal jsem se na jakous hráz: „Prosím vás, lidičky, kde to jsem?“
Podívali se na mne celí udivení; viděli, že jsem „pansky“ oděn.
„A Ježíšmarjá, a vejdou! A usušejí se!“
Stál jsem v malé, černé, chudičké jizbě, polovici ji zabírala ohromná pec. Stará žena se kolem mne otáčela, při zutí mi pomáhala. Ještě vidím ty dobré oči plné soucitu..
„A, můj zlatý panáčku, daleko zabloudili…ano,daleko… tu se to jmenuje Panské mlýny… je to taková samota; sem jakživ nikdo nepřichází… co by tu páni dělali…?“
…
Bylo mi pomýšleti na další cestu. Muž se oblékl, že mně do Strašeni dovede; rozumí se, že jsem nabídnutí s radostí přijal. A věru, sám bych byl cesty nenašel; šla hlubokými hvozdy. Vítr ustal v řádění svém a tiše bory rozkládaly se v pravo, v levo. Šeřilo jitřní svítání nad liduprázdnou pouští, tou kterou žádná ušlapaná pěšinka nevedla. Se stromů padal sníh a drobné jíní; tu tenkým hláskem zašveholil zlatohlávek, tam zvučně zahvízdla křivonoska,, která o vánocích na hnízdě sedí, kdy celá příroda mře a spí.Ač únavou a nevyspáním nohy bolely a oči se zavíraly, bylo mi volno,volno. A muž podle mne: „Nespějí, nespějí, mladý pane, kdo tu usne, na věky se neprobudí; tu smrtné ženy obcházejí…“
Šel jsem jako automatický stroj. Bíle, běleji vystupoval den, šedé mlhy po nebi se honily… Rozstoupily se lesy, za námi vyvstala rudá zář a první paprsky sluneční padly na strašenský kostelíček. Až do vsi mne doprovodil můj průvodčí; dal jsem mu zlatník, celé své jmění. Snad se nenadál, že tolik dostane, byl radostí všecek pomaten, stokrát mi žehnal.
Zastavil jsem se ve Strašeni u známých a vypravoval jsem, co se mi přihodilo. „ To je pěkná sběř v Panských mlýnech; samý zloděj, pytlák a pobuda,“ pravili a hlavami potřásali.
O desáté hodině překročil jsem práh domu otcovského, únavou a ospalostí sotva na nohou stoje. Do pěti hodin večer jsem spal, ale potom ta radost: Vždyť byly vánoce a já na Štědrý večer doma!
(Z knihy Urvané listy)
Z knihy: Klostermann mládeži. Výbor ze spisů Karla Klostermanna. Praha: Jos. R. Vilímek, 1923, s. 230-236.
Další ukázky z díla autora:
