DÍLA

U  KOULÍ

Kdysi hvízdaly tu koule Švédů
a stříbrný vítr vískal vlasy septimánek
Dnes se básníku už nebojuje kamením
a tvé prsty nerozčešou ani vánek

Z knihy: Sýs, Karel: Písecká domovní znamení. Praha: Melantrich, 1985, s.76.

U ZLATÉ LODI

Před tímto domem se ti vždycky zúží srdce
tento dům sem připlul omylem
A přece – na jaře – když křičí rackové
zanáší sem bríza od Otavy fosfor sůl a jód

Z knihy: Sýs, Karel. Písecká domovní znamení. Praha: Melantrich, 1985. S. 16

KAMENNÁ ZOOLOGICKÁ ZAHRADA

V Písku jsem se nenarodil, ale žil jsem v něm od šesti let, hustě popsán východočeským
Kostelcem nad Orlicí. Cítil jsem se v Písku nešťastný a hledal jsem styčné body, které
by mne vrátily do přetržené minulosti. Na břehu Otavy u městského ostrova stál osamělý
stožár elektrického vedení se strženými dráty. Odnikud nikam. V hodinách tělocviku nám
sloužil za start a cíl přespolního běhu. Rozpomněl jsem se na sloup v kosteleckých lukách,
sloup s podobným osudem, a město se mi přiblížilo. Fráňa Šrámek v doslovu ke Stříbrnému
větru bránil čtenářům, kteří chtěli porovnávat Písek skutečný a Písek románový: „Všeho s
mírou, pánové, neukazujte mi na nikoho a na nic prstem, neběhá se po týchž nohách ulicí
a  v knize.“
V této knížce se naopak prstem ukazuje a mezera mezi realitou a básní se smrštila na minimum.
Mám rád reálie v próze i v poezii, mám rád, když hrdina románu i hrdina lyrické básně
žije na přesně označené adrese, v ulici se jménem a v domě s číslem… I tak zbude
pro autorovu i čtenářovu fantazii místa dost. Proto miluji domovní znamení.
Miluji znamení exotická – lva, slona a loď v ulicích suchozemského města v mírném
pásmu, ležícího na 49o18´21´´ severní šířky a 31o48´41´´ východní délky od ostrova
Ferra ve výšce 365 metrů.
V šesté třídě jme přenášeli klokana z horního gymnázia do dolní devítiletky na Alšově
náměstí. Vycpaný antipod, poprvé a naposledy v drsném klimatu, zíral skleněnýma očima
do výkladu optiky.
Písecká domovní znamení nakreslil František Doubek. Nesešli jsme se nad knihou poprvé,
v roce 1969 ilustroval moji první sbírku Newton za neúrody jablek. Poznali jsme se ve věku,
kdy se uzavírají nejpevnější přátelství.
Zvykl jsem si psát básně bez plánu. Ale teď – a za to vděčím Františkovi – jsem se naučil psát
na zakázku. Napočítali jsme skoro padesát znamení a na každé se musela dostat báseň, jinak
by se projekt zhroutil.
Nejdříve přišla na řadu znamení důvěrně známá. Do domu U SLONA jsem chodíval pro abc,
paní trafikantka mi ho schovávala, věřila, že jsem příbuzný oblíbeného primáře Süsse.
Nevyváděl jsem ji z omylu a slon mi odpouštěl, ale kůže se mu pohoršeně krabatila.
Pak přišla znamení, kterých si všimneme teprve, když zakloníme hlavu. Kupodivu nevzhlížíme
nad sebe tak často, jak by výšky zasluhovaly.
Z knihy: Sýs,Karel – Doubek,František. Písecká domovní znamení.Písek: J a M,  2007, s. 116-117.