DÍLA

Poprvé jsem se s mystickou atmosférou Svatotrojického hřbitova seznamoval už jako školáček, konkrétně prvňáček a druhák, následkem vyučování na směny, neboť se v Písku nedostávalo školních tříd. V půl osmé večer každého druhého týdne, notabene ještě včetně soboty, v zimě za tmy tmoucí i za mrazu, vracel se kluk teprve šestiletý ze školy na Husově náměstí přes lávku a po druhém břehu řeky domů do Burketovy ulice. Školním rajónem jsem totiž patřil na „Husák“, dle trvalého bydliště na právě postaveném „Gottwalďáku“, leč bydlel jsem ještě u babičky u Svatého Václava. V paměti utkvěla hlavně hrůzostrašná část cesty kolem ohradní zdi Trojice, za níž se ještě ježily vrcholky neskutečného množství tepaných křížů. Však jsme si v nich s kamarády, když nám později trochu otrnulo, párkrát udělali prolézačku. To jsem ještě nevěděl, že za onou zdí je pohřben August Sedláček, o jehož život a dílo jsem se už jako dvanáctiletý začal zajímat; jen o pár dní jsem nestihl seznámení s paní Terezou Sedláčkovou, která muže přežila téměř o celé půlstoletí – když jsem si dodal odvahy vypravit se za ní do Žižkovy ulice na návštěvu, dozvěděl jsem se, že krátce předtím zemřela. Spočinula pak po boku svého slavného muže na Svatotrojickém hřbitově; možná trochu ilegálně, neboť tam už řadu let předtím platil zákaz pohřbívání. Momentálně z paměti vyvstala vzpomínka na přízračné fotografie zamlžené Trojice, zachycené objektivem Zdeňka Javůrka, kterými si na počátku devadesátých let vyzdobila holčičí pokojík tehdejší moje největší láska a dnes moje nejlepší přítelkyně. Dva delfíni na portálu hřbitovního kostela, kteří drží znak města Písku, nejsou asi vysvětlitelní pouhou zálibou renesanční ikonografie v těchto „mořských prasatech“. Dovolím si na závěr naznačit, že znamenají něco víc, a stanu-li se zase někdy básníkem (už řadu let, nejspíš následkem tvorby odborných textů, jsem nenapsal báseň ani povídku) a vrátí-li se mi sny, pokusím se přijít této záhadě na kloub – možná.

Pro Čtení z Písku, autor podzim 2013