Má-li každé město svoji duši, tvoje je vdechnuta v starých hradbách, nalomených nad Otavou. Byť sebe více jsi se roztahovalo do periférie a běhalo se svými domečky do polí, k lesům a k řece, nic ti to není platné, jsi přikouzleno k dávným kamenům, díváš se odtud na proudy vod, z kamenného mostu se dorozumíváš se svatými a občas vzdychneš k Hradišťskému kopci, který tě chrání před bouřlivými větry.
V tobě, ty podskalské ticho, ztišené barevnými skly hradní síně a uspané slávou rozkvetlých lip, vklíněn je dech nerozborného a nevzrušitelného města, náměstí, vysušeného všelikého hluku a aleje parkové, kde narůstají kvartánům křídla a vycíděným trubkám břeskné pochody. Zdali pak v tobě, za tichotiché noci, potkal šťastlivec stín stínu, který si potichu našlapuje, nahoru dolů, nahoru dolů, podél hradeb až ke kamennému mostu a zpět k baště do vršku, který pramálo zadýchá? Tam stojí a hledí dolů k ostrovu, tam je tma a měsíc se vysvlékl a potápí se nad jezem. Stín odpočívá, rád by zamával rukama, poznáš, že je to dívka, ano, měsíc a ona, to jsou nerozluční přátelé, snad z něho na svět spadla, když byl právě nad řekou, a proto se Slávka Hlubinová jmenuje. Tady, pod baštou, je mnoho vzpomínek, zejména na Vilíka, klacka dobrého, který odešel, tak nijak odešel a ani se nikdy nezeptal, byly-li námluvy učitele Brožíka co platny. Byla svatba, nebyla svatba, kdo ví, vytáhla-li maminka kafrem vonící kokardové šaty, jako tenkrát o tom — ach nešťastném abiturientském sjezdu. a Vilík je ten tam, snad dnes měl zuřivý boj se Spartou a za tebou ani nevzdechl. Což o to, vy dva jste si rozuměli! Díky Vilíku, díky Slávko, a aby slzička neukrápla, je tam ještě komín… a tomu jste se oba usmáli.
Někdy se tu zastaví pan Pečárka, jako by šel z ryb. Pruty, toť se ví, v ruce, a stejně nesmělý, jako tenkrát. Třeba řekne, safraporte, ty ryby dnes nebraly, jsou tak vzácné jako ctnost, inu… ano… a ještě několik slov a pak pěkné pozdravení a už se tratí. Než vydychneš, je ten tam, rybí pach tu zůstal a ticho. Jindy přejde Podskalím mladý muž. Ale ne, to není Vilík, marně jsi se zapýřila, Vilík byl starší, měl již vojnu za sebou i s volovinkou — tenhle má sotva chmýří pod nosem a polekané oči. a zastaví se pod vašimi okny, kouká, kouká, prý tam taky kdysi bydlil. Víš o něm jen, že je to Jeník Ratkin, čistočistý hoch s bouří a stříbrným větrem v srdci. Neznáte se, třebaže jste z jedné kůže a Slávka je moudrá hlavinka, ona si s takovými jelimánky již nic nezačne, kdo pak udrží panenství na uzdě, když se takový zajíc rozhoří. Stojíte, ani jedno slůvko se mezi vámi neprokulí, jen měsíc vás prolnul, oblékl se a jde za Hradišťský les, někam k vojenské plovárně si odpočinout. A jak se tak pomalu schovává do smrčí, je tu stále smutněji, již ho vidíš jenom cípeček, malinko, a nahoře se otevřelo okno a paní Hlubinová vypadla hlavou do tmy, oči spustila do Podskalí, a povídá, že by již Slávka mohla jít domů, bude tma. Ano, ano, sbohem pane Ratkine, myslí si dívka a jedva se měsíc zahrabal do lesa, je ta tam. A v nastalé tmě ani Jeníka nenajdeš.
Tam, kde je duše města, a proto i nejkrásněji, tam je někdy potkáš. Znáš-li se s nimi, neutekou, snad se i usmějí, cizí jich nevidí. Cizí jen jde, postojí, a opět krok, podívá se na jez, podívá se nahoru do oken, samá tma, samá noc, a třeba se mu v mysli něco zahýbá, vzpomene… bože, bože, tady prý někde bydlil bouřlivák Šrámek …
Ano, tak je to. —
Václav Krška. V Podskalí. Písecká čítanka, 1. díl. Písek: Okresní knihovna, 1980, s. 122-123.
Z knihy Ze Šrámkova Písku. Písek 1967
Další ukázky z díla autora:
