DÍLA

Podle přání milého přítele p. redaktora Jaromíra Malého, píši opět do „Otavana“ , dnes ovšem zdokonaleného a vzorně řízeného, vydávaného neskrblivým nákladem sympatického nakladatele, Theodora Kopeckého … „Otavan“! Co vzpomínek ovívá mi skráně! Tam jsem otiskoval svoje prvotiny, před 40 lety a čekal v Praze, až zase přijde pozdrav z drahého Písku s mým článkem „Hubička v národním podání“ „První máj“ atd. Podepisoval jsem články ty pseudonymem „Emil Trbíz Horský“. Čas letí – „čas vše mění i časy…“

Kopuletý vzpomínám dnes s úctou a vděčností ředitelův a profesorů gymnasia v Písku, kde jsem studoval od roku 1876 do r. 1884. Vzpomínám na tehdejší Písek… Ředitelem ústavu byl přísný, vážný vědec, matematik V. J a n d e č k a, jehož jsme se primáni tolik báli pro jeho úsečnou odměřenost v řeči a jednání, ale pak tím vroucněji k němu jsme přilnuli, když nás učil ve čtvrté třídě matematice, názorně, hravě. Katecheta V e s e l s k ý vyučoval zeměpisu a dějepisu svou hovořivou metodou. Češtinu, latinu a němčinu vštěpoval nám v primě prof. J. Z e l e n ý, který pak stal se ředitelem měšťanských škol v Golčově Jeníkově. Aby nabyl času k chystaným zkouškám, zaučil mě do oprav školních i domácích úkolů a vzpomínám nerad, jakou jsem měl úzkost, když spolužáci poznali, kdo jim červeným inkoustem nemilosrdně řádí v sešitech a známky (číslicemi) dává. Prof. H l a v í n, vysoký, zasmušilý pán, hojné vrásky na ustaraném čele, snažil se zpříjemniti nám učení matematická a osvěžiti učení fysické hojnými pokusy.

Přírodopis přednášel poutavě prof. J. K o p e c k ý, jmenovaný pak správcem ústavu. Vzpomínám a vidím před sebou úctyhodného vychovatele, vynikajícího odborníka, jenž se nikdy do učebnice nepodíval a tak názorně vykládal. Jaká to byla radost, když mi svěřil donášení zvířat, nerostů, herbářů z kabinetu přírodovědeckého. Měli jsme ho všichni rádi pro jeho upřímnost, bodrost. Jednal s námi bez přetvářky, bez povýšenosti, jako otec pečlivý o svoje děti. A když byl ředitelem! Jako to všecko jako v rodině zařídil a staral s o ústav i o nás. Vzpomínám, když jsme ho navštívili při sjezdu po 25 letech (ubohého slepce), jak volal: „Pojď sem ke mně, Zíbrte, tak to jsi teda ty, pojď, pojď, no vidíš, u nás jsi vystudoval …“, a hladil mě, líbal a já v rozechvění celoval mu ruku, šlechetnému, dobrému „našemu panu řediteli“, s úctou vděčnou, s oddaností synovskou…

Obrat v mém životě studentském přivodil prof. Fr. R u t h. Uhlazený elegán, roztomilý s nestrojenou vlídností ke každému z nás, postaral se, abych se přestěhoval jako tercián z bytu v Rybářské ulici k slečně Dverasserové (po písecku se jí říkalo Kverázlová), švagrové profesora Maxy, vychovatelce slečny Hermíny Merglové, nynější choti rady Fr. Rutha, spisovatele „Kroniky hl. města Prahy“, autora řady spisů (pod jménem Hurt), oblíbených. Profesor Ruth ujal se mne s vrozenou srdečností. Staral se o hmotnou stránku mého života, stejně jako o studium moje. Přinesl nám nový svěží duch a vzduch do školy, již způsobem svého přednesu, přesvědčivostí moderního srozumitelného výkladu. Jako literát otevíral okénka, posud zabedněná školským mechanismem, s utěšenými výhledy na celkový vývoj literatury české i na současné plody českých spisovatelů. Loučili jsme se žalostně, když nám odcházel do Čáslavě na místo ředitelské. Nikdy nezapomenu na předobrého tohoto svého dobrodince, bez jehož zakročení sotva bych dostudoval.

Slč. Dverasserová(v domě rohovém proti soše sv. Floriana „u Merglů“) měla na bytě studenty a snad více jim k jídlu a pití dala, než od nich dostala. Platil jsem 17 zl. měsíčně. Znala cizí řeči, znala způsoby a mravy a naváděla nás k dobrému, k pilnosti a charakternosti.
Prof. B a b á n e k, známý svojí statnou, důstojnou postavou, vyučoval dějepisu. Všeobecně nazýván byl pro svou velebnost „Zeus“. Podle Lepařovy učebnice učil, ale přidával z Palackého a Tomka vhodné doplňky. Kladl váhu u smluv, důležitých dokumentů, aby žák osvojil si původní text. Vděčně jsem jeho zásluh vzpomínal při zkoušce rigorosní, kdy z čista jasna překvapil jsem při otázce boje o investituru latinským doslovným zněním konečné dohody. „ Concedo electiones …“ Prof Babánek káral přísně chování i mimo školu. Ráno po májovém požehnání, zamračený, ještě v převlečníku, přísně se rozhlížel po třídě: „Ty nemravo, který jsi včera šel po požehnání na Táborku, se slečnou nevěstou; dobrovolně se přihlas a vstaň!“ … Vstala skoro celá třída jako jeden muž… Když mě i v parku viděl, jak jsem rozdával děvčatům z taneční hodiny narcisky a konvalinky, druhý den před dějepisem zahájil o mém chování řeč: „Siperti, byl jsi Vincenc, vítěz nad náruživostmi, dnes jsi victus, pokořený, přemožený, to je miserie s octem, to je calamitas s cibulí! No počkej, budeš-li tak švitořit o dějepisu, jako jsi švitořil dvorně s pannami slečnami…“. Dal mi otázky záludné. „Vidíš, vidíš, hošánku, Siperti, – z tebe, pane Romeo, bude historik, čekají na tebe na universitě!“ Jak dobrácky se smál a na to vzpomínal zlatý náš a oblíbený profesor Babánek, když jsem do Písku zajel a jako profesor kulturní historie na české universitě se mu představoval…

Tak jako rád dále vzpomínám na profesora B a u d y s e (který vedle učebnice opatřil si na př. přednášky fysické od univ. prof. Strouhala a snažil se unavující suchopár učiniti záživnější), na přísného „mračnozora“ prof. C t i b o r a , dobroděje studentstva, na dobrosrdečného prof. S i m a n d la, Dra Lad. D u d u . (vynikajícího učence přírodozpytce) – tak nerad bych se chtěl dotýkati ( de mortuis nil nisi bene) podivínského jednání prof. Jindřicha R o l e č k a. Omlouvám ho stupňovanou zákeřnou chorobou, která pak předčasně zničila nadaného jinak a řádného učitele němčiny a klasických řečí. Náladovost jeho někdy zavedla až k nedůstojným nadávkám („Sie verfluchter Kerl“) a k nepřístojnostem, proti kterým jsme byli bezbranní. Měl na mušce zejména mne. Proč, nevím. Snad proto, že jsme jednou v neděli (družina z tanečních hodin) zašli na smetanu do lesa k Malířským. Hrál tam „Cubi“ (Šíma starý), spustil skočnou a již jsme tancovali. Knihy, z kterých jsme se učili, položeny byly na stolech. „Jde Roleček!“ Jako když střelí do vrabců! Kdo mohli, vyskákali z oken a honem do lesa. Učebnice na stole zabavil. V pondělí je rozdával. Mě si zavolal do sborovny a mluvil s poznámkami tak urážlivými, jízlivě bodavými, (nemohu jich opakovati), o našich tanečnicích, dceruškách z předních rodin profesorských a měšťanských, že jsem hned hájil jejich počestnosti. „Pane profesore, promiňte, prosím, snad vy jste meškal v Praze v podobné společnosti. Nás studenty kárejte podle svého práva, ale poctivé a slušné dívky jež veřejně za přítomnosti rodičů s námi potancovaly, nechte na pokoji. Na to jsou paragrafy soudní!“ Zrudnul, s pěstí zaťatou rozehnal se po mně – ale upřel jsem na něho pohrdlivý, vítězný pohled … Zarazil se zbaběle. … Od té doby mne pronásledoval, jak a kde mohl, maje strach, že rodiče budou ho žalovati, i při známkách mi snížil bez důvodu bývalé výborné! … Dnes prozrazuji, že jsem to byl já, který uveřejnil v místním listě epigram: Role ček-á na pěstování; pěstoune, čekej ty též, pěstěn budeš!“ Při vyšetřování prý redakce mne neprozradila. Bál se tělesného ztýrání. Vím, že o mrtvých má se psáti jen pochvalně. Vzpomínati v řadě úctyhodných profesorů stejně snad vděčně na prof. Rolečka, bylo by aspoň ode mne urážkou ostatních a farisejskou přetvářkou, které nejsem schopen! –

Vlastenecký žár sálal z přednášek profesora V a ř e č k y. Se steskem v ňadrech vzpomínám na usměvavou, dobromyslnou tvář prof. K o t r č e, jemuž děkuji za znalost řeči francouzské. V Paříži často jsem mu v duchu děkoval, jak nás vedl prakticky k rozhovorům. Duše dobrá! Šlechetný učitel, výborný odborník, poctivec zlatého srdce – a tak tragicky skonal!

Zářivým vzorem pro mrav společenský stal se nám milovaný profesor němčiny, A r d e l t. Elegantní zjev, vždy bezvadně přistrojený, mužský zastánce studentstva proti stranickým žalobám. Učil nás němčině, ale přednášel celé hodiny o povinnostech vzdělaného člověka, aby každý upevnil svůj karakter (překládali jsme Smilesův Karakter), aby se nikdo nelekal prací, uložených z povinnosti v povolání, kdo si které zvolí, aby si každý hleděl ne sice přepjatého, ale slušného zevnějšku. Pamatuji se, jak poslal nepořádného studenta ze školy domů, aby si umyl uši a vzal si čisté prádlo. „Může býti šat chudý, ale čistý!“ Neztrpěl hrubostí v řeči, neztrpěl „pepických“ výrazů, jak jsem podle nynějších poměrů jejich sbírku uveřejnil v „Českém Lidu“, ročník 24. A jakou radost měl, když jsme k němu přišli po 25 letech, omlouvaje se, zdali nás nesužoval svou přesností a „snahou pro svět nás vychovati“ . Vzorný učitel a vzorný člověk!

Úřad katechetský a profesuru češtiny uměl podivuhodně spojiti prof. N e d v í d e k. Rád vzpomínám, jak nás okouzloval znalostí české prosy i poesie až do posledních dnů, jak byly vydávány. Uměl rozněcovati ctižádost při volbě řečnických cvičení a pravidelně a svěcnou střízlivostí rozhovořil se i o zjevech, kde profesor náboženství ustoupil nadšenému znalci básní S. Čecha, J. Vrchlického a zejména byl ctitelem Ad. Heyduka, ode všech nás velebeného s úctou posvátnou.

Na závěr prof. Frant. Ž l á b e k. „Tatík náš“, jak jsme ho vděčně překřtili pro jeho zásluhy jako třídního o naši třídu. Bylo před maturitou. Dával nám přehled „slovíček“, která budou v textech určených ku překladu. Pozoroval jsem, jak několikráte se mne tázal: „Co jest to ago? „Co jest ex? „ Dohromady: exigo? Co je monumentum? Co značí aes? Jak se řekne rok, annus, jak se mění přidáním per na označení trvalosti? Všechen: omnis atd.“ Odpustili mi zkoušky ostatní, maturoval jsem ústní zkouškou jen z latiny a mathematiky, za předsednictví spisovatele „Hovorův Olympských“. Dostanu Horácovu známou ódu: Exegi monumentum aere perennius …“ Rozumí se, že jsem byl i jinak připraven, zvláště na tuto odu, inspektor zemský Kosina spokojeně si pokyvoval hlavou. Jak často jsem se zamyslil při nedávné šedesátce, kdy psali tento verš o mojí pětidílné Bibliografii České Historie, s uznáním její monumentálnosti… Škoda, že se prof. Žlábek toho nedočkal.

A na konec vzpomínám na našeho zastánce, našeho druhého „tatíka“ Žlábka. Umřel Josef Barák, redaktor Národních Listů. Národní listy odebíral na své jméno otec zvěčnělého Dra Vokatého, klempířský mistr, pro nás několik. Přítel můj bratrský, Jaroslav Šafařovič, nynější ředitel Národ. Divadla v Praze, byl mým soupeřem ve studiích, ale rádi jsme se měli jako bratří. Měli jsme stejná vysvědčení (všecky výborné), ale při tehdejší „lokaci“ měl nejen podle abecedy, ale i jako synek písecký před venkovským přednost. Byl „první“ a já druhý. Jen v páté třídě jsem byl „třetí“, kdy moje „druhé“ místo zaujal Karel Hermann Otavský, dnes vynikající učenec a profesor právnické fakulty v Praze a nedávno rektor university české. To bylo za prof. Rolečka. Národní Listy mezi telegramy soustrastnými otiskly vroucí pozdrav poslední J. Barákovi od vděčného studenta v Písku … Za několik dní zahájila vídeňská vláda persekuci těch studentů, kteří osvědčili sympatie ku politikovi rakouskému. Zemská školní rada nařídila, aby všichni studenti, bez výjimky a odvolání, kdo se zúčastnili pohřební oslavy soustrastnými projevy, byli vyhostěni ze všech škol rakouských. Ten telegram jsme poslali my, studenti čtenáři Národních Listů u Vokatých, mezi nimi Jar. Šafařovič a já. Hrozné vyšetřování! Kde bychom byli dnes, kdyby „vina“ naše byla prozrazena. Nařízení zemské školní rady neznalo výjimek a příkaz z Víně byl krutý. Prof. Žlábek vyšetřoval: no víte, hoši, škol je v Písku několik. Reálka, hospodářský ústav, gymnasium atd. Tak zrovna to nemusí býti gymnasista! Ale je nařízení, vezmu to podle abecedy! (Pohrozil prtem s potutelným úsměvem:) Ať se každý přizná!“ Spolužáci vstávali podle jmen, ale některý neměl potuchy o věci. Profesor Žlábek v pořadí abecedním četl: „Vorel?“ Volaný: „Já o tom nic nevím!“ Žlábek: „ No tebe, Zíbrte, se ani neptám. Ty´s to jistě nebyl.“ (a já nesl s Karpasem telegram na poštu!) … „Žofka?“ „Já taky nic nevím“. Tak skončilo vyšetřování. Pak v Praze jsem prof. Žlábkovi „zločin“ prozradil a děkoval mu. Odtušil a mávl rukou:“ Já věděl, že to jiný nemohl provésti, než některý z vás dvou. V knihách, které si vypůjčoval gymnasista Vokatý, často jsem nalezl místo záložky pásku se jménem Vokatého“. Budiž profesorům všem a zejména rozvážnému prof. Žlábkovi, našemu zachránci, čestná a vděčná paměť! …

O poslední výstavě v Písku šel jsem složit poklonu nynějšímu řediteli gymnasia, p. Josefu K u b r o v i. Přijal mne laskavě, překvapil vlídností a pozorností. Ve výstavě gymnasijní umístil moje práce a moje podobizny S podivnými dojmy procházel jsem místností, kde jsem (až na první třídu v budově staré na Velkém náměstí) prožil šťastných sedm let, plných radostné práce, plných snů a tužeb, z nichž všecky dnes staly se mi v jeseni života blaženou, blaživou skutečností. A na tu skutečnost v Písku dnes zase vzpomínám jako na zašlý sen. Přilnul jsem k ústavu, podnes mi drahému, který mi dal pečlivostí vzorných učitelů (dnes skoro všichni jsou již mrtví) přípravu ku pokračování ve studiu na univerzitě. Šlechtili nejen hlavu učením, ale nabádali vždy k cílům vznešeným, zušlechťovali cit, rozum a vůli při hledání krásy, pravdy a dobra! Doba studia gymnasijního v Písku jest šťastným obdobím mého života mladého. Snad pokročilost věku připlétá do této vzpomínky citové výlevy, snad i záležitosti soukromé bezděky se namanuly … Píši ze srdce upřímně,

Pan řed. Kubr vyložil na uvedené výstavě moji práci písemní maturitní na thema: „Pro svár a neshodu ztratí národ svobodu!“ Měl s tou prací prof. Vařečka patrné nesnáze, jež vedle známky „výborné“ připojil s výčitkami, aby sebe chránil Ukazoval jsem tam příklady z historie národů slovanských a národa českého zvláště, (nevyhýbaje se ostrým narážkám na protičeské snahy z Vídně, netajeným posudkům nelichotivým o rodě habsburském) a na konec takořka prorocky bledolící, smělý oktávan troufal si doufati, že přijde doba, kdy zdeptaný a zubožený národ český povstane ku bývalé slávě a svobodě a dokážeme Čechové, že jsme byli, jsme, (a doslova): „ako Bog dade i sreča (štěstí) junačka“, budeme!“ To byla horší vlezráda, než nevinný telegram ku pohřbu Josefa Baráka!

Končím a přeji si, aby tyto vzpomínky obletovaly jako požehnání do budoucna ústav mně předrahý a nezapomenutelný. Vivat, floreat, crescat! Nechť žije, utěšeně vzkvétá, prospívá a vzrůstá! Kéž rok co rok opouští brány píseckého gymnasia mnoho a mnoho zdárných synů našich jihočeských matek, mnoho ušlechtilých, poctivých, ideálních pracovníků na národa roli dědičné, jakých dnes osvobozená vlast více, než kdy jindy, potřebuje … Ať po 40 letech mohou, jako já dnes, vzpomínati také tak vděčně společného našeho ústavu. Kéž je naplňuje hrdostí, že jsme vyšli ze staroslavného píseckého gymnasia, které za nedlouho oslaví 150. výročí záslužného trvání.

Z časopisu Otavan, 31. 12.1924, roč, 8, č. 10-12, s. 140-142.